Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Nyní přišel zkušený gólman Michal Václavík pomoci druholigovému Hlučínu k záchraně a hned ve své premiéře v novém dresu skvělým výkonem přispěl k zisku vůbec prvních tří bodů do tabulky. V sobotním domácím utkání 7. kola s favorizovaným Sokolovem (3:2) bravurně zneškodnil několik gólových šancí a ještě stihl dirigovat obrannou čtveřici před sebou. „Jsem rád, že můžu chytat druhou ligu,“ hlásí čtyřiatřicetiletý karvinský rodák.

Jak se vůbec udál váš přestup?

Naposledy jsem byl v třetiligové Břeclavi, kde jsem vypomáhal dva měsíce. Báli se totiž, aby nesestoupili. Bydlím v Brně a měl jsem to kousek, takže nebyl problém. Šel jsem tam s tím, že se v létě pokusím dostat výš. V Hlučíně pak nastala situace, kdy měl tým na svém kontě po šesti kolech nula bodů a potřebovali někoho zkušeného. Zavolali jsme si s Lumírem Kotem (majitel hlučínského klubu – pozn. aut.), kterého znám už asi patnáct let, a dohodli se. Už na minulý zápas do Znojma jsem se jel podívat a od minulého pondělí chodil sledovat kluky na trénink. Vše se nakonec dotáhlo ve čtvrtek.

Premiéra v novém dresu se vám vydařila na jedničku. Výrazně jste pomohl týmu k zisku prvních bodů, navíc hned tří…

Zajímavé bylo, že oba góly, které jsem dostal, byly spíše náhodné. Jednou se to se štěstím odrazilo mezi nohy, podruhé se míč dostal do šestnáctky a trefil nohu soupeře. Měli tam přitom mnohem nebezpečnější akce a příležitosti, ze kterých góly nepadly. To bylo paradoxní.

Vedli jste půl hodiny před koncem 3:0, nakonec z toho byly ještě pořádné nervy…

Šlo o pokles koncentrace. Už si každý myslel, že je konec, a ono ne. Dostali jsme dva slepené góly a všechno bylo jinak. Byla to určitá nezkušenost. V závěru mohli ještě vyrovnat, ale trefili našeho hráče na čáře. Ono je to tak. Dobrým chodí štěstí naproti, a my ho měli (směje se).

Během utkání jste musel hodně křičet, občas to totiž v obraně pořádně zaskřípalo. Je jasné, že cesta za záchranou bude ještě hodně dlouhá a náročná. Co bude třeba zlepšit?

Potenciál tady je dobrý, kluci vydrží hrát, jsou dynamičtí. Vidím trochu problém v rozestavení 4–4–2, které bude třeba zdokonalit. Největší potíž byla v tom, že po šesti zápasech mělo mužstvo nula bodů. Mladí kluci se s tím těžko vyrovnávají, sebevědomí se každým prohraným zápasem snižuje. Ono se není co divit, taková bilance by zamávala i s mnohem zkušenějšími hráči. Myslím, že ty tři body, které jsme si připsali, pomohou k lepším zítřkům.

Kde vás tlačí bota nejvíce?

Chybí tady jeden zkušený hráč ve středu zálohy a jeden v obraně. Takový, který by to uřídil. Tu roli teď budu plnit z branky já. Takže budu muset řvát, co se dá. Ale nejde to pořád. Je to obtížné, křičet na spoluhráče před sebou, když soupeř útočí a je už před šestnáctkou. To už musím sledovat pozorně je, co vymyslí (směje se). Myslím, že jsem to zvládl.