Patrik Rimmel: Na první ligu bych si ještě troufl

Pravidelně sbírá body a patří k ústředním postavám ambiciózního celku AZ Havířov. Ten prohrál minulou sobotu v Opavě 2:3 a zřejmě už přišel o možnost dlouhodobou část vyhrát. Na Karvinou totiž Havířov ztrácí už osm bodů.

Z Opavy se vám domů neodjíždělo moc dobře...

Je to škoda, říkali jsme si, že na nás domácí vletí a půjdou do těla. Prvních deset minut jsme nehráli dobře a dostali dvě branky. Pak jsme snížili a v závěru třetiny přidali šťastný druhý gól. Zdálo se, že se do zápasu ještě vrátíme, ale hráli jsme pak moc sprostě a byli často v oslabení, čehož Opava využila. Prohrálo se, nedá se nic dělat.

Na druhé straně máme v týmu hodně marodů. Zraněný je Robert Říčka, v první třetině si otřes mozku způsobil Robert Najdek, takže se nám rozpadly dvě lajny. Nic se však neděje, v play off se bude hrát taky tvrdě, musíme se na to připravit. Hlavní je, ať se dají kluci na nejdůležitější část sezony zdravotně do pořádku.

Výkony Havířova se nezdají být tak suverénní jako v úvodu soutěže, čím si to vysvětlujete?

Jasně, ale vyhrát třináct utkání za sebou taky nebylo nic jednoduchého. Byly zápasy, kdy jsme nehráli dobře, ale šťastně je vyhráli. Na začátku soutěže si nás soupeři moc nevšímali, ale potom si na nás jako na lídra soutěže dával každý pozor. Třeba Karviná má co se týká jmen daleko lepší tým. Začátek sezony jí přitom moc nevyšel, ale teď se rozjela. Není však důležité, jestli budeme první nebo druzí, hlavně musíme dobře zahrát v play off.

Pro vás osobně jde o první rok ve druhé lize. Co říkáte na její úroveň?

Myslím si, že před třemi čtyřmi lety byla soutěž na nižší úrovni. Teď jsou v každém mančaftu hráči, kteří dlouhé roky hráli extraligu nebo první ligu. V Opavě to je třeba Zdeněk Pavelek, v Karviné David Moravec, v Porubě Luděk Krayzel. Takhle bych mohl pokračovat. Zkušenosti těchto hráčů samozřejmě zvedají i úroveň celé soutěže. Hlavně je to výhoda pro mladé kluky, kteří se mohou leccos naučit.

Jak došlo k vašemu letnímu příchodu do mužstva AZ?

V létě jsem čekal na nabídku ze zahraničí a nakonec se ozvaly dva mančafty ze Slovenska. Bohužel měly finanční problémy, protože hráči nedostávali několik měsíců peníze, takže nemělo cenu tam chodit. Žiju v Ostravě, mám tady rodinu, obchod, hokejovou školu a je potřeba na všechno dohlédnout. Navíc už nejsem nejlmladší, to je třeba si taky přiznat (směje se). Pak se ozval Havířov, kde jsem dříve hrál. Klub znám, takže jsem dlouho neváhal.

Když se podíváme na váš hokejový život, prošel jste toho hodně. Když pomineme Chomutov nebo Plzeň, vždy jste hrával spíše na Moravě a ve Slezsku. Angažmá v Čechách vás nelákalo?

Začínal jsem ve Vítkovicích. Pak jsem byl v Olomouci i Havířově, kde se hrála extraliga, a všude jsem byl spokojený. V Olomouci jsem si dokonce zahrál Pohár mistrů. Do Čech nebyl důvod chodit, byl jsem doma s rodinou a navíc i hokejově všechno klapalo, vždyť Vítkovice nebo Olomouc byla top mužstva. Rok a půl jsem si zkusil v Chomutově a taky to nebylo špatné. Mančaft fungoval, všechno bylo v pohodě.

A co angažmá v norské UPC Ligaen? Muselo jít určitě o zajímavou zkušenost...

Ve Stjernenu to bylo perfektní hlavně pro rodinu. V Norsku byl úplně jiný život než u nás, všechno bylo takové rodinné, lidé tam mají úplně jinou mentalitu a norská příroda, to je jedním slovem krása. Hodně se mi tam líbilo, odehrál jsem tam jednu sezonu a vypadalo to, že budu i pokračovat.

Ale byl jsem tam v době výluky v NHL, takže v soutěži bylo asi dvacet hráčů z NHL a na stůl jsem dostal nabídku z Trenčína, jednoho z nejlepších celků na Slovensku. Navíc šel syn do první třídy, takže jsem myslel i na rodinu, vrátili jsme se blíž k domovu.

Po nějaké době jste se dostal do extraligové Nitry, ze které jste honem prchl o soutěž níž do Banské Bystrice. S tou jste dokázal vybojovat postup mezi slovenskou hokejovou smetánku...

V Nitře byl problém s penězi. Když byla malá šance postoupit do play off, přišlo vedení za deseti zkušenějšími hráči, že pokud o nás bude někde zájem, tak nás pustí, protože nám nemůžou garantovat zaplacení všech výplat. Odešel jsem do Banské Bystrice, kde se sešel super tým, chtěl jít na postup, což se povedlo. Další rok jako nováček v extralize jsme se dostali do play off, což bylo perfektní. V Bystrici nebyl jediný problém, všechno bylo super, navíc se jedná taky o krásné město.

Z Bystrice následoval přestup do Šumperka, kde klubu šéfuje svérázný boss Velčovský. Byl jste v týmu Draků spokojený?

Šumperk byl tehdy v první lize stejně jako teď a pan Velčovský byl super manažer, všechno klapalo, peníze byly. Jako nováček jsme ale hráli celou dobu dole a vyměnilo se asi šedesát hráčů za dva roky. Přišel jsem dva dny před soutěží a zůstal jsem pouze já a dalších pět nebo šest lidí. Bývala tam strašně velká migrace hráčů, což není ideální.

Ale Šumperku pořád držím na dálku palce, fanoušci tam hokej mají rádi. Letos mají dobře našlápnuto k záchraně. Pan Velčovský je manažer, který sežene peníze a chce za ně výsledky. Ale bohužel hokej není klasická práce, jako když třeba zedník staví barák.

V sezoně 1991/1992 jste si vyzkoušel i mistrovství světa do dvaceti let, jak na šampionát vzpomínáte?

Super zážitek, bylo to vůbec poslední MS, kde jsme startovali jako federální reprezentace. Hrát s kluky jako byli Pálffy, Petrovický, Martin Straka, Roman Hamrlík nebo Franta Kaberle byl obrovský zážitek i radost. Odjížděli jsme do Německa s tím, že jedině první místo bude úspěch. Nakonec jsme skončili pátí, ale i tak mám na mistrovství krásné vzpomínky.

A v současné době byste si na první ligu troufl? Třeba v havířovském dresu?

Pokud by mě nepotkalo vážné zranění, tak bych se jí určitě nebál.

Čemu se jinak věnujete kromě hokeje?

Osm roků mám vedle ČEZ Arény ve Vítkovicích spolu se švagrem hokejovou prodejnu Vítek Shop, o kterou se staráme. Navíc každým rokem v červenci pořádáme pro děti třítýdenní hokejovou školu v Ostravě. Celý život se motám kolem hokeje, takže pořád podnikám věci spojené s ním.

Co plánujete dělat, až skončíte s hraním? Hokejové prostředí asi jen tak neopustíte...

Vypadá to tak, že budu dále provozovat prodejnu s hokejovým zbožím i hokejovou školu, a pokud bych si našel čas, tak bych rád trénoval i děti. Bohužel trenéři to mají dost složité a kromě trenéřiny mají ještě práci, ale koučovat by mě bavilo. Některé věci mám dokonce vyzkoušené na svém synovi, který teď hraje za Vítkovice a už nakukuje i do nároďáku do 17 let.

Jan Šimek