VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Daniela Waldhansová: V Opavě se už cítím být doma

Členkou orchestru Slezského divadla je už šestnáct let temperamentní violoncellistka Daniela Waldhansová. Do Opavy přicestovala až z bulharského Plovdivu a kromě interpretace děl hudebních skladatelů se věnuje i vlastní tvorbě poezie.

23.11.2008
SDÍLEJ:

Daniela WaldhansováFoto: archiv

Dívky chtějí být spíše herečkami než muzikantkami. Jak to bylo s vámi?

Já jsem v tom měla jasno už jako malá a systematicky jsem za svým snem i šla. U nás doma se hodně zpívalo a maminka mě přihlásila na plovdivskou hudební školu, abych se učila hrát na klavír. Moje učitelka však měla dceru, která hrála na violoncello, a to mě vzalo doslova za srdce. Nechala jsem klavír klavírem a začala jsem se učit hrát na violoncello. Učitelka mě v tom rozhodnutí všemožně podporovala. Byla to vynikající pedagožka a skvělá žena, kterou jsem brala jako svou druhou maminku. S její pomocí šla výuka hladce a já jsem zase přesně věděla, co chci. Tím bylo všechno jednodušší.

K činoherectví jste vlastně ani nepřičichla.

Ale ano, v Plovdivu jsme s několika dalšími nadšenci založili jedno z prvních soukromých činoherních studií, zaštítěné městským divadlem. V něm jsem si vyzkoušela i herectví, ale hudba nakonec zvítězila.

Jak vzpomínáte na studentská léta?

Jako na nejkrásnější chvíle svého dosavadního života, ať už na konzervatoři nebo na Akademii múzických a tanečních umění. Na mysli mám nejenom veselý studentský život, ale i první profesní úspěchy. První soutěž jsem absolvovala jako dvanáctiletá a získala jsem na ní třetí místo. Účastnila jsem se i mistrovských kurzů ve Varně a ještě na škole jsem hodně koncertovala. Je škoda, že s bývalými spolužáky už nemám prakticky žádný kontakt. Náš ročník byl postupně rozmístěný po světě a v Bulharsku, pokud vím, trvale zůstaly jen dvě spolužačky.

Jak jste se z Bulharska dostala do Opavy?

Přes úspěšně zvládnutý konkurz. Předtím jsem o Opavě ani o divadle vůbec nic nevěděla a začátky byly dost krušné. Jako dítě odkojené velkoměstem jsem po příchodu do Opavy hodně často přemýšlela, jestli si na tak malém městě dokážu vůbec zvyknout. Navíc jsem neznala ani slovíčko česky.

Hudba slovíčka nepotřebuje, ale dirigent je asi vyžaduje. Jak jste se s ním domlouvala?

Nebylo to až tak složité. Noty žádnou znalost jazyka nevyžadují a běžně používaná muzikantská terminologie je v italštině, kterou se hudebníci domluví prakticky po celém světě. V tomto směru žádné problémy nenastaly.

Pro výuku češtiny jste chodila někam do kurzu?

Nechodila jsem nikam. Učila jsem se poslechem a po čtyřech měsících jsem se už odvážila něco říkat i sama. Dost mi pomohlo i luštění křížovek. Poctivě jsem česká slova vpisovala do políček a manžel mi přitom opravoval pravopis.

K lepšímu dojmu z Opavy asi divadlo v rekonstrukci nepřispělo. Soubory pracovaly v provizorním prostoru.

No právě! Jak jsem už řekla, po nějakém nadšení umě nebyl v prvních dnech ani náznak. Nálada se mi začala lepšit až po zkouškách s tehdejším šéfem opery Oldřichem Bohuňovským. Byl to excelentní muzikant, který hodně žádal a hodně také dával. Byl to první chlap, který může za to, že jsem v Česku zůstala. Druhým byl Leoš Janáček, jehož díla jsem chtěla hrát i poslouchat v jejich domácím prostředí. Třetím je můj manžel Aleš Waldhans, který v opavském divadle pracoval v marketingu.

Jiskra přeskočila hned?

Začala doutnat brzy po mém nástupu do orchestru, ale několik měsíců jsme ji hasili. Když jsme zjistili, že je to marné, začali jsme spolu nejdřív chodit a po dvou letech i bydlet. Vzali jsme se po osmileté známosti a vím, že jsem v něm našla toho nejlepšího životního partnera. Je pro mě zárukou opory i spolehlivosti a jsme naladěni na stejnou vlnovou délku.

Návrat do historické divadelní budovy byl už příjemnější.

Na ten vzpomínám pořád ráda. Nezapomenu na pocity euforie, která v tak krásném prostředí provázela nejenom mě. Propadli jí členové všech souborů a díky takovému nadšení měla všechna představení silný náboj. Ten se časem naštěstí nevytratil. Myslím, že opavští operní umělci dokáží vytvořit špičková díla, tvořená víc srdcem než jen pouhou technikou.

S tím se dá souhlasit obecně i konkrétně. Do svého stylu hry dáváte tělo i duši s temperamentem, který lze jen závidět. Vypadá to, jako že každý tón prožíváte naplno.

Taky ho tak prožívám. Nerada bych, aby to vyznělo nadneseně, ale hraní je pro mě stejně přirozenou činností jako dýchání. Pokud hraji, prožívám hudbu skutečně naplno a vůbec se za to nestydím.

Vývoj citových vztahů je už jasný, ale jak se vyvíjel vztah k městu, které pořád zůstává malé?

Pozitivně. Časem jsem podlehla jeho zvláštní atmosféře a dnes tvrdím, že má své zvláštní a nezaměnitelné kouzlo. Důkazem, že se mi v Opavě skutečně líbí, může být i to, že jsme si v ní koupili a zařídili byt.

Moře vám neschází?

Ani moc ne. Do Bulharska jezdíváme jednou ročně a občas i za mořem. Vodu však nemiluji zdaleka tak jako krásné bulharské hory, které mi tady dost chybí. Na druhé straně mám k relaxaci v přírodě míň času, než bych potřebovala. Z každodenního domácího i profesního kolotoče se dostávám jen těžko.

Hudba je pro vás oním pověstným tygrem, ze kterého po nasednutí už nejde sestoupit. Ale vy píšete i básničky.

Kromě hudby jsem už jako holčička milovala i poezii. Nejdřív jsem jen četla, ale od čtrnácti let jsem básně začala i sama psát. Pro studentské časopisy i do šuplíku. Před osmi lety jsem začala dávat dohromady svou českou básnickou prvotinu s názvem Obyčejné věci.

Vyšla nebo skončila v šuplíku?

Vyšla. Na podzim 2006 ji k 60.výročí svého založení vydala Základní umělecká škola v Krnově, kde učím děti hře na violoncello. Přispělo na ni také Sdružení rodičů a přátel školy. Ilustrovala mi ji kolegyně krnovské ZUŠ, učitelka výtvarné výchovy Ivana Steiningerová

Co vás inspirovalo?

Jde o útlou prvotinu, ve které jsem se snažila zachytit střípky ze svého života i ze svých zážitků. Někteří lidé mi říkají, že je to hodně otevřená a intimní zpověď, ale myslím si, že takové věci potkávají běžně každého člověka.

Žijí vaše básničky dál?

Přímo mezinárodně. Knížka přišla do rukou polskému malíři Krzystofu Rusieckému a moc se mu líbila. Ukázal ji překladateli, básníkovi a řediteli varšavské knihovny Jackovi Drogoszovi, který ji přeložil do polštiny. Trval však na tom, abych své dílo představila osobně. Byla jsem pozvána do Varšavy, kde jsem v Galerii Ex libris v kulturním programu při vernisáži výstavy kreseb Ivany Steiningerové říkala své verše v češtině a pan Drogosz je recitoval v polštině. Po vernisáži jsem měla ještě koncert s klavírním doprovodem Neveny Lilové. Návštěvníci reagovali hodně nadšeně, a možná proto bude celá akce opakovaná.

Neuvažujete o další knížce?

Už ji dokonce připravuji a spolu s první knížkou by měla být vydána česko–polsky. Byla bych pochopitelně moc ráda, kdyby k tomu došlo. Hodně záleží na tom, jestli se podaří sehnat sponzory.

Kdo je Daniela Waldhansová?
Narodila se 27. října 1967 v Plovdivu, od 4. třídy nastoupila na konzervatoř v oboru violoncello a absolvovala ji v roce 1986 koncertem s Plovdivskou filharmonií. Studium si doplňovala na Akademii múzických a tanečních umění, ale před dokončením studia se úspěšně zúčastnila hned čtyř konkurzů na místo violoncellistky.

Jeden z nich se týkal i operního orchestru Slezského divadla v Opavě a Daniela vsadila právě na něj. Od roku 1991 je jeho členkou a občas spolupracuje také s ostravskou a brněnskou operní scénou. Kromě aktivního vystupování úspěšně vyučuje následovníky na Základní umělecké škole v Krnově, poslední roky tvoří scénáře pro akce opavského ateliéru a sama je i moderuje.

Je členkou komorního orchestru Musica Opavia, občas sólově koncertuje a ve volných chvílích píše básně. Manžel Aleš Waldhans byl zaměstnaný ve Slezském divadle a teď pracuje jako správce sítě jedné opavské společnosti. Je synem známého dirigenta a výborným klavíristou, takže hudba tvoří třetího člena jejich domácnosti.

Autor: Jitka Hrušková

23.11.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Opavské koupaliště. Ilustrační foto.

Opavské kulturní léto se rozloučí multižánrovým Koupákem

Ilustrační foto.

Pěstounská péče? Zájemců na Opavsku je málo

Nominujte Deník v anketě Křišťálová Lupa 2017!

Nominujte Deník.cz do ankety českého internetu Křišťálová Lupa 2017! Díky vám bude mít Váš regionální Deník šanci dostat se do finálního hlasování v kategorii "Zpravodajství".

AKTUALIZOVÁNO

Petr Zapalač: Chtěl jsem už první střelu proměnit v gól

/ROZHOVOR, VIDEO/ Na hřišti pobyl pětadvacet minut, i tak toho Petr Zapalač stihl hodně. Třicetiletý záložník v barvách Slezského FC se nejdříve blýskl krásnou střelou, kterou brankář Toma vyrazil. O pár minut později se rozhodl centrovat a byl z toho gól. Hlavou se trefil Jan Žídek. Slezané tak slavili cenné vítězství 2:1.

AKTUALIZOVÁNO

II. liga: Opava - Táborsko 2:1

FOTOGALERIE,VIDEO/ Favorit z Opavy urval cenné vítězství nad Táborskem.  Slezany vysvobodil deset minut před koncem kapitán Žídek a jeho tým se minimálně do středečního večera vrátil do čela soutěže. 

Tak už jsme na světě

Vážení čtenáři, prostřednictvím našeho Deníku se opět můžete podívat na miminka narozená v opavské porodnici. Tentokrát přivítáme pět holčiček a jedenáct chlapečků.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení