VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Herec Jaromír Polčík: S komunistickým režimem jsem se příliš nekamarádil

OPAVA - Charismatičtí hrdinové, osudové střety a setkání, tragické příběhy ale i komické situace, které rozhodně ve scénáři nebyly.

7.10.2007
SDÍLEJ:

Oidipus v podání Jaromíra Polčíka.Foto: Archiv Jaromíra Polčíka

Jaroslav Polčík začal své angažmá v divadle slezské metropole na počátku bujarých šedesátých let a zůstal mu věrný až do konce své herecké kariéry v roce 1990. Během svého působení na jevišti opavského divadla citlivě a s pravým hereckým umem ztvárnil například krále Oidipa v Sofoklově tragédii, Chlestakova v Gogolově Revizorovi nebo Peera Gynta od Henrika Ibsena. V našem rozhovoru vzpomínal na slavné herecké trapasy, ještě slavnější kolegy, všudypřítomné fanynky i své nejmilovanější role.

Jak jste se vlastně dostal k divadlu?

Narodil jsem se v malé vesnici v Prštném u Zlína, kde tehdy v Marečkově hospodě hráli ochotníci divadlo. Už jako malého kluka mě to přitahovalo. Sám jsem začal hrát na reálném gymnáziu ve Zlíně. Žili jsme tehdy kulturou, hráli divadlo, recitovali, ve školním orchestru muzicírovali a s kulturními pásmy vystupovali jak doma ve Zlíně, tak i v Trenčíně nebo v Praze. Vystupovali jsme tehdy například ve Smetanově divadle, dnes je to divadlo Státní opery. Po dvou letech jsem pak udělal zkoušky na AMU.

Co vaši herečtí kolegové?

Mými kolegy se tehdy stali Alena Vránová, Pepík Zíma, Vlastimil Hašek, Jana Štěpánková nebo Petr Haničinec. Mým profesorem byl člen Národního divadla Miloš Nedbal, který také režíroval naše představení ve školním divadle Disku. Hráli jsme tehdy s velkým úspěchem Romea a Julii a na toto představení mám spoustu krásných vzpomínek.

Vzpomenete si i na nějakou veselou příhodu?

Veselých příhod bylo spousta. V Romeovi a Julii jsme např. hráli s Pepíkem Zímou mnichy. V textu je tam scéna, kdy se oba mniši dostanou do města, které je ale náhle uzavřeno, protože v něm vznikne cholera. Jenže mnich nese vzkaz Romeovi, že Julie není mrtvá, že je pouze oblouzněná a z města se kvůli nákaze nedostane. To je vlastně příčina té velké tragédie. Pepík Zíma tam měl text, který zněl: „Našli jsme mnicha, chvěje se a pláče.“ Místo toho ale řekl: „Našli jsme mnicha, směje se a skáče.“ A bylo po tragédii. (smích)

Můžete zavzpomínat na své začátky v Opavě?

Získal jsem tady angažmá v roce 1958 po pohostinském představení Kohoutovy Takové lásky. V první mé herecké generaci jsem hrál Tonyho v Čapkově Matce, Jirku v Hrubínově Srpnové neděli a rytíře Des Grieux v Nezvalově Manon Lescaut. To byla vlastně moje nejzamilovanější role, kterou jsem hrál dlouho na divadle a pak i mimo, zajížděli jsme s ní na různá představení po republice a hráli jsme ji dokonce v esperantu.

Pro jaké publikum jste hráli v překladu do esperanta?

Hráli jsme ho v roce 1968 v tehdejší Jugoslávii v Istrijské Puli. Ale v Esperantu jsme hráli i u nás, např. v Jablonci nad Nisou. Tam byli esperantisté z Polska, Německa a všichni to hodnotili jako naprosto výjimečný počin. Měli jsme ohromný úspěch a začaly nám chodit nabídky z půlky světa, z Francie, Německa nebo i z Kanady.

To zní jako ohromný úspěch. Jak to dopadlo?

Skončilo to velmi rychle vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Já jsem měl dokonce napsaný v esperantu i scénář pro bratislavskou televizi, dodnes ho mám doma. Jenže pak to zkrátka všechno zhaslo. Je to ohromná škoda, protože by to byla vlastně první věc svého druhu na světě!

Spolupracoval jste někdy s televizí?

Ano, spolupracovali jsme s režisérem Janem Kačerem. Ten u nás režíroval Gellmanovu Prémii a já jsem pak účinkoval v jeho filmu Město mé naděje spolu s kolegy z činohry Drahošem Ožanou a Antonínem Bebou. Po šedesátém osmém už nám to ale režim neumožnil.

Předpokládám, že jste se s režimem příliš nekamarádili?

To víte, že ne, my jsme nebyli loajální a měli jsme z toho pak nepříjemnosti. Oni nás tehdy nechali jenom hrát v divadle, protože by jinak museli rozpustit skoro celý soubor. Ale neumožňovali nám účinkovat třeba v rozhlase nebo v televizi ani ve filmu, to pro nás bylo tabu. Nikdy nám to ale neřekli do očí a to na tom bylo to největší svinstvo. Když za našimi zády vždycky upekli nějakou levárnu, abychom to nebo ono nemohli dělat. Mně sice nabízeli, abych vstoupil do strany, ale já jsem to odmítl. Ono je vždycky lepší – alespoň pro mě – mít nějaký charakter než sloužit špatné věci.

Přejděme k něčemu veselejšímu. Já jsem o vás slyšela takový trochu drb. Prý jste byl pověstný tím, že jste chodil balit holky na koupaliště. Měl jste hodně fanynek?

(se smíchem) To víte, že ano. Měli jsme spoustu kamarádů a kamarádek, to k tomu patřilo. Hlavně jsme rádi chodili na to koupaliště, protože bylo krásné počasí, pěkný koupaliště, dobře se tam sedělo, sem tam si člověk dal dvě deci… Já jsem tam třeba chodil s Mirkem Janečkem, výborným režisérem. No, balit holky… (opět smích) Já bych spíš řekl, že jsem se tam s hodně holkami bavil. Ale tehdy to bylo jinak než dnes, teď už jsou lidi v těchhle věcech úplně jiní.

Otevřenější?

Ano, určitě. To je pravda.

Fanynky a aura slávy jsou určitě ty příjemné věci, které k herecké profesi patří. Vzpomenete si ale na nějakou nepříjemnou situaci nebo trapas, kdy se vám chtělo utéct z jeviště?

Nevzpomínám si, že bych někdy utekl z jeviště. Spíš jiní utekli z jeviště kvůli mně. (smích) Ale někdy se stalo, že se zkrátka člověk tak rozesmál přímo na scéně, že se musel jít odreagovat skokem za kulisy. Samozřejmě, že jsem taky někdy zapomněl text. Všichni napovídali a já jsem neslyšel ani slovo. To vám prostě všechno úplně vypne. Ale i tak jsem musel improvizovat a udržet tu roli, protože utéct, to bych považoval za zbabělost. Každý herec určitě musí umět improvizovat, to je součást kouzla té přímé akce.

Nestýská se vám po divadle od té doby, co jste skončil? Jste s ním pořád v kontaktu?

Já jsem přestal hrát v roce 1990, ale pak jsem působil dál jako dramaturg a lektor ještě devět let. V kontaktu s divadlem jsem pořád, i když nemůžu chodit na představení kvůli své nemocné páteři. Pravidelně mi ale chodí zpravodaj a kolegové za mnou občas zajdou mi poreferovat.. Většinu herců ještě znám, protože jsme spolu hráli. Třeba Vaňkovou, Srubkovou nebo paní Lebedovou, ta je v divadle už dvacet jedna let, takže s tou jsem hrál asi nejvíc. Výjimky jsou asi jen ti vyloženě mladí, co je vzali třeba před dvěma lety; ale i ty znám z fotek, protože sleduji, co se právě hraje. Celkově mám přehled a doufám, že se taky časem na nějaké představení dostanu.

7.10.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Do Kateřinek se po roce vrací prestižní Velká cena Opavy

Michal Balner
46

Doma jsem dlouho nebyl, přiznal elitní tyčkař Balner, odchovanec Sokola Opava

Organizátor běhu Breda city trail Jan Krejčíř: V sobotu může běžet celá rodina

/ROZHOVOR/ Už v sobotu odstartuje druhý ročník běhu Breda city trail. Na startu akce, která je určena pro celou rodinu, nebude chybět Česká Miss Earth pro rok 2015 Karolína Mališová nebo český basketbalový reprezentant a kapitán BK Opava Jakub Šiřina. 

Slezan v přípravě, Chalupa bekem

/FOTOGALERIE/ Dva přípravné zápasy má za sebou opavský Slezan. Svěřenci trenéra Antonína Plánovského nejdříve vyhráli ve Valašském Meziříčí a stejným výsledkem doma zdolali polský Janów.

Na Táborsko s Pavlem Zavadilem v sestavě

Favorit doma zaváhal. Opavští fotbalisté uhráli se Sokolovem pouze bezbrankovou remízu a přišli o první místo v tabulce Fortuna národní ligy. Už dnes je čeká další zápas, a to proti Táborsku.

Proti africkému moru bojují i vojenští veterináři z Hlučína

Na likvidování následků nákazy afickým morem prasat se podílejí ode dneška i vojenští veterináři z Hlučína.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení