Na snímky tváří hladkých i zbrázděných vráskami se na středeční vernisáži přišlo podívat více lidí, než bývá na vernisážích obvyklé. Mezi nimi se pohyboval nenápadný autor, fotograf Jan Langer, který je studentem doktorského programu na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.

A bylo se na co dívat i číst. Dvě tváře vždy jednoho člověka. Jak vypadal na vrcholu sil a jak ve sto letech. Na plátně v popředí sálu pak bylo možno sledovat postupnou proměnu staré tváře v mladou. Ukázka, jak pracuje čas.

Pod každým diptychem pak byl krátký popisek, v němž bylo možno si přečíst, na jaké okamžiky svého života nejvíce vzpomínají, jaké mají vztahy s potomky, či jaká přání ještě století lidé mohou mít. Většina fotografovaných lidí přitom kladla největší důraz na vztahy se svými nejbližšími. O majetku či penězích jako zdroji štěstí se nezmínil ani jeden z nich.

.

Sociolog a pedagog Institutu tvůrčí fotografie Jiří Siostrzonek, který vernisáž uváděl, k tomu mj. podotkl: „V mladém i středním věku se domníváme, že v seznamu největších hodnot a prožitků na sklonku života budou například: …láska, manželství, děti, dům, kariéra, cizokrajné výlety…atd. Když si pozorně pročítáme odpovědi „stoletých" na anketní otázky, tak dostaneme spektrum překvapivých odpovědí, co všechno vlastně může být v životě nejdůležitější. Například k nezapomenutelným vzpomínkám patří: „…zpívání ruských lidových písní s dětským sborem, dobrý pracovní kolektiv, teplé čerstvé kozí mléko!!!, znárodnění vlastního podniku, rané dětství na cestách, hraní s kapelou a dvě šťastná manželství, nevzpomíná, na to je ještě čas, …" atd. A tak si po zhlédnutí výstavy můžeme položit znepokojivou otázku, zda právě teď neprožíváme zásadní, hluboké a silné okamžiky důležité pro celý život…pouze o tom nevíme?"

Langerovy fotografie nepodléhají módním vlnám, zaujmou vás, aniž by musely šokovat, nejsou útržkovité, nejsou povrchní, nevyvolávají nervozitu a neberou vám energii. Právě naopak.

Pokud tedy půjdete okolo Obecního domu, nebo si tam zajdete na kávu, vystoupejte nahoru po schodech do galerie, která je zdarma otevřena denně od 10 do 18 hodin. Když si tam fotografie Jana Langera prohlédnete a pod nimi dočtete poslední minipříběh, možná vám dojde, jak je lidský život krátký a že je jen málo věcí, pro něž stojí za to se trápit.

V tomto ohledu jsou Století Češi v Obecním domě účinnou a laskavou psychoterapií.