Herci své postavy, nabité člověčenstvím, vykreslují věrohodně. Martin Táborský dává oslavenci Helgovi ve chvílích rodinné pohody i sondy do svědomí přesnou dávku nabubřelosti, nejistoty a zbabělosti. Syn Christian odpálí bombu nečekaným vytažením rodinného kostlivce ze skříně a Michal Stalmach v jeho případě bravurně vykresluje komplikovanou povahu dospělého neurotika, vycházející z trýznivých zkušeností dítěte.

V první polovině hry se o vzrušení dokonale starají manželé Michael a Mette, libující si ve vášnivém „italském" soužití. Hádky Daniela Volného a Šárky Vykydalové díky dobře napsanému textu a neméně dobrému hereckému ztvárnění úspěšně gradují. Sabina Muchová nenásilně představuje Helenu jako citově křehkou bytost, zasaženou smrtí sestry a zděšenou zjištěním pravdy.

U Elsy vyklouzla Hana Vaňková pro změnu ze šuplíku suverénních žen. Ukazuje, že jí není cizí ani typ podřízené manželky, neschopné prosadit vlastní vůli, snažící se vyhovět všem a zapomenout na svůj podíl viny. Služebná Pia v podání Terezy Bartošové se snaží ulovit Christiana a do dramatických chvil vnáší odlehčení Martin Valouch jako organizátor Helmut a senilní dědeček v roztomilém podání Drahomíra Ožany.

Rodinná slavnost bude bezesporu významným příspěvkem do letošní sezony opavského divadla. Kromě plusů však má jedno dost podstatné mínus – herce až na výjimky není v hledišti slyšet. To bývá u každé činohry docela problém a u opavské bohužel stále opakovaný.

Postavy si, možná pro zvýraznění civilního projevu, na jevišti mezi sebou špitají, ale diváci chtějí vědět, o čem je řeč. Nemají však ovladač, aby zvuk zesílili. Není to akustikou, protože například Martinu Táborskému nebo Martinu Valouchovi je ve zmíněné inscenaci rozumět každé slovo. Takže, dámy a pánové, v reprízách přidat na hlase!

Slezské divadlo: skandinávské drama Rodinná slavnost, autoři Thomas Vinterberg a Mogens Rukov, překlad František Frőhlich, scéna a kostýmy Sylva Marková, režie Roman Groszmann. Premiéra 20. března 2016.