Po ukončení vysokoškolských studií, pedagogické a filozofické fakulty, na počátku 90. let pracovala ve školství, v současné době převážně v oblasti cestovního ruchu. Působí také jako externí pedagog na Slezské univerzitě Fakultě veřejných politik, kde vyučuje odborný německý jazyk.

Je to pět let od vydání vaší první básnické sbírky, změnila byste dnes na ní něco, nebo je perfektní v podobě, v jaké byla vydána?

Moje první sbírka vyšla vlastně jaksi neoficiálně, byl to dárek, kterým jsem chtěla potěšit mi blízkou a milovanou osobu, a tedy i výběr básní tomu byl podřízen. Vyšla v nákladu 30 kusů, nemá klasickou pevnou knižní vazbu, ale jedná se vlastně o jednotlivé listy svázané opravdu „na koleně" jen režným provázkem a uložené do obalu z vlnitého papíru.

Uskutečnilo se pak sice jakési polooficiální uvedení sbírky pro pár přátel a rodinu, ale to bylo asi tak vše. Dílko mělo hlavně potěšit, přinést radost obdarovaným, být důvodem k setkání s mně milými lidmi a vypovědět něco o mých myšlenkách, přáních, snech…

Setkala jste se někdy s negativními názory na svou tvorbu nebo právě naopak?

S negativními názory jsem se nesetkala. Myslím, že jsem nikdy nepsala proto, abych někomu něco dokazovala, natož sama sobě, že na to mám, že jsem dobrá, že můžu před literární kritikou uspět. Nikomu svou tvorbu nevnucuji, ani to neumím. Potěší mě, když mi například někdo po přečtení řekne: „To jsi celá ty, ale je to i o mně…, rozumím tomu…, cítím to taky tak…" Mí čtenáři mě spíš v tvorbě pochvalným slovem povzbuzují. Za to jim děkuji.

Vzpomínáte si na první impulz, kvůli kterému jste začala psát? Co vás dnes nutí tvořit, co vás inspiruje?

Na první podnět si nepamatuji, ale bylo to někdy v době gymnaziálních studií v Opavě, kdy jsem se poprvé zamilovala. Pak už jsem si do šuplíku psala a píši pořád. Poezie je obrazem mého vnitřního světa. Když si potřebuji věci ujasnit nebo si ulevit, převedu své myšlenky na papír, pak je vše jasnější, pak všemu lépe rozumím.

Máte nějaké literární vzory nebo oblíbené autory?

Nemohu říci, že přímo vzory, ale oblíbené autory určitě. Je mi velmi blízká poezie Jana Skácela, považuji ho za největšího českého autora 2. poloviny 20. století. Byl to básník ticha, tajemství a otázek, údivu a okouzlení. V jeho básních se mísí láska se smrtí, smutek s nadějí a bolest s touhou. Jsou často krátké, plné náznaků, nedořečené.

Ze zapomnění vytahoval čarovná slova, barevné a voňavé metafory. Tím vším mě okouzlil už v době studií literatury na VŠ, tím vším mě dojímá dodnes. Z řad současných ženských autorek považuji za velký talent Marii Šťastnou.

Pokoušela jste se někdy o psaní prózy nebo je to svět vám tvořivě vzdálený?

Nepokoušela a správně jste v otázce uvedla tvořivě vzdálený, nikoli čtenářsky.

Vaše poezie je především minimalistická, na pár slovech ukážete celý svět. Myslíte si, že je to vizuální budoucnost poezie, nebo je to jen záležitost některých autorů?

Myslím, že je to velmi individuální a záleží na mnoha okolnostech: charakteru a tvůrčím období autora, autorském stylu. Ale vím, kam tou otázkou míříte. Doba realistických románů s dlouhými popisnými pasážemi je pryč. Současný zejména mladý čtenář je jimi unaven už po prvních větách, troufám si říci, že jim přestává vbrzku rozumět, prahne po akci. Taková je moje pedagogická zkušenost z hodin literatury.

Minimalismus v mém pojetí však tyto důvody nemá. Vyjádřit své vlastní myšlenky na malém prostoru dává naopak čtenáři velký prostor k jeho úvahám, jeho dopovězením a jeho asociacím.

Něžná, křehká, mateřská, to jsou slova padající o vaši poezii, souhlasíte s touto charakteristikou, a jestli ano, myslíte si, že je to poloha, ze které se už nevymaníte?

Asi ano a také si myslím, že ani diametrálně jiná být nemůže.

Váš život je spjat s Opavou, jak ji vidíte, co pro vás znamená, co na ní máte ráda a ovlivňuje vás, nebo ovlivňovala při vaší tvorbě? Je pro vás důležité místo trávení času při tvorbě?

Opavu mám moc ráda, žiji zde od svého narození, je to prostě „moje" město, dospěla jsem zde a také dospěl můj syn. Z dětí mých přátel se stali přátelé mého syna, jsou to hezká setkávání, hezké vzpomínky. Stále tvrdím, že Opava je příjemné město pro příjemný rodinný život, ale otázka místa pro mou tvorbu není důležitá. Důležitější než místo samé je u mě emocionální podnět, lidé a situace, nápad.

Píšete stále dál, můžou se čtenáři těšit někdy v budoucnu na další sbírku?

Jak jsem již uvedla, píši stále, ale zatím nepociťuji potřebu své básně sdílet s veřejností. Sama na sobě poznám onu správnou chvíli, kdy si řeknu, že už nechci být se svými myšlenkami sama, kdy už hlas samoty a ticha, ve kterém píši, bude natolik silný, že bude slyšitelný i pro ostatní. Píši, protože chci psát, nikoli proto, že musím. A navíc nemám v této oblasti žádnou ambici, snad jen takovou, že s konečnou podobou básně musím být spokojená hlavně já sama.

Pracujete v oblasti školství, nevím, jak dalece se setkáváte se studenty, ale jak je vnímáte? Máte pocit, že je to s dnešní mládeží opravdu tak špatné, jak se někdy říká, nebo ne?

Vůbec ne. Každá hodina strávená s mládeží mě přesvědčuje o tom, že mladí jsou takoví, jací jsou dospělí. Jsou citliví na přetvářku, neupřímnost, faleš, tu poznají okamžitě. Ale taky hned poznají, že jim fandíte, že je i přesto, že s nimi v mnohém nesouhlasíte, uznáváte, respektujete je. Dají vám to pak najevo tak, jak to mladí lidé umí, bezprostředně a upřímně. Byly i chvíle, kdy jsem se od nich naučila víc já, než oni ode mě.

Co ráda děláte ve volném čase?

Ráda poznávám nová místa, učím se nové věci, sportuji, umím být i společenská, ale potřebuji rovnováhu, takže pak odcházím s naším psem Garpem do přírody nebo pracuji na zahradě, čtu, sleduji dobrý film, prostě jsem ráda jen tak doma, potichu, sama se sebou.

Máte nějaký sen, něco, čeho byste chtěla dosáhnout?

Sen, sen … nedá se říct sen, ten nemám. Dosahovat někam také nechci. Myslím, že v mých básních je něco naznačeno. Stačí mi, když mohu potěšit úsměvem nebo slovem… Snad se mi to prostřednictvím mých básní aspoň někdy daří.

Silvie Březinská