Profesor Vladimír Birgus (1954) vede ITF od roku 1990, v letech 1978 2005 učil na Katedře fotografie FAMU v Praze (od roku 1999 jako profesor). Je autorem a spoluautorem 30 knih, sestavil desítky expozic pro české i zahraniční galerie, jeho fotografie byly představeny na 60 autorských výstavách a jsou obsaženy v mnoha sbírkách po celém světě. Naší redakci poskytl následující rozhovor.

Pane profesore, proč vystavujete v Opavě?

Opava je můj druhý domov. Třiadvacet let vedu Institut tvůrčí fotografie (ITF), ale vystavoval jsem tady samostatně jenom jednou, opakovaně jsem se účastnil výstav pedagogů. Toto je zdaleka největší expozice, taková předběžná retrospektiva. Nejstarší fotografie zde vystavená vznikla v mých sedmnácti letech, nejnovější v letošním roce.

Kolik vašich fotografií zde mají návštěvníci možnost zhlédnout?

Nakonec se jich tu vešlo 68. Snažil jsem se využít členitý prostor Domu umění. V prvním patře vystavuji fotografie barevné, v druhém černobílé, které jsou až na pár výjimek většinou staršího data. Některé z nich jsou vystaveny poprvé, protože jsem je objevil mezi zapomenutými negativy.

Kde všude jste v období let 1972 až 2014 fotografoval? Odkud tyto fotografie pocházejí?

Nejstarší jsou z dob Československa. Hodně snímků zachycuje oslavy 1. máje a Vítězného února. Mají ironický podtext, zveřejnit je tehdy nebylo možné, byly pořízeny do šuplíku. Další snímky pocházejí ze Sovětského svazu, ale i z Anglie, kam jsem se dostal na devizový příslib.

Za nejexotičtější považuji fotografie pořízené v Kirgízii, kterou jsem navštívil v roce 1981. Mimochodem v Sovětském svazu, ale i u nás, se mi stávalo, že mě a mé kolegy policisté občas vedli kvůli fotografování k výslechům, když viděli, co fotografujeme, zvláště rádi nám vytahovali filmy z fotoaparátů.

Kterou zemi byste rád navštívil a fotografoval?

Netoužím příliš jezdit do exotiky. Nejraději mám Evropu a její země s krásnou architekturou a prostředím. Nejsem typ fotografa, který touží po nebezpečí například v Afghánistánu či Sýrii.

Ke které ze zde vystavovaných fotografií máte nejblíže?

Na výstavě jsou i snímky mých dětí a mé ženy. K nim mám samozřejmě osobní vztah.

Všechny fotografie, které v Domě umění vystavujete, patří do cyklu, který jste dříve pojmenoval Cosi nevyslovitelného…

Jde o subjektivní pohled na nearanžované, reálné události či spíše neudálosti, často s motivem člověka uprostřed velkoměsta. Novější snímky jsou méně barevné, více monochromatické. Častěji fotím detaily, opuštěné věci, v nichž jsou lidé zastoupeni zprostředkovaně. Také jsem začal fotografovat domácí zvířata, která vypovídají o svých pánech…

Jaké máte plány do budoucna?

Čeká mě výstava v olomouckém Muzeu umění, která bude probíhat od letošního 15. května do 9. září. Vyjde k ní více než dvousetstránkový katalog, který dávám dohromady s kurátorkou Štěpánkou Bieleszovou. V květnu se rovněž chystám na výstavu našich studentů ve francouzském Montpellier, poté na expozici studentů ITF na veletrhu Photokina v Kolíně nad Rýnem.

V příštím roce bude náš Institut tvůrčí fotografie slavit pětadvacet let. K tomuto výročí chystáme v Opavě velkou výstavu a setkání všech fotografických škol z České republiky a Slovenska.

Benátky, 2013

Okraje reality Vladimíra Birguse

Vladimír Birgus je člověk, jehož život je neobyčejně silně svázán s fotografií. Vede Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě, vydává a rediguje mnoho publikací o fotografii, je autorem kritik, kurátorem desítek výstav… Ale především je fotografem, který dokázal jasně vytyčit zřetelnou vlastní cestu přímo středem tohoto média.

Jeho cyklus Cosi nevyslovitelného je vytvářen nepřetržitě od roku 1972. Každoročně se rozšiřuje o nová díla, vznikající hlavně během častých cest, většinou spojených s fotografickým působením autora.

Název velmi trefně odkazuje ke specifickému pohledu na svět, dokonale se bránícímu zaznamenávání společenských situací a politických událostí a nebo komentování zachycených skutečností, tolik častému v současné tvorbě a většinou dominujícímu nad fotografickým obrazem. V početných recenzích tvorby Vladimíra Birguse se často objevuje pojem „subjektivní dokument".

„Na první pohled vyprávějí fotografie Vladimíra Birguse o miniaturních událostech, odehrávajících se v nejroztodivnějších místech naší planety, ale při jejich podrobnějším zkoumání pak vyprávějí především o současné globalizované společnosti, žijící v neustálém spěchu, o samotě v davu, o kontrastech mezi sny a skutečností, o tom, co není vysloveno, ale jen stěží vytušeno. To znamená o našem vnitřním stavu, jenž si s různým napětím nosíme v našich duších."

Tato slova, napsaná Václavem Podestátem, podtrhují jistou univerzálnost fotografií, protože při pobytu v různých geografických šířkách se Birgusovi podařilo nalézat téměř banální situace z každodenního života a tímto svébytným způsobem se vzdaluje od obrazové identifikovatelnosti konkrétních míst.

Jeho práce však mají vždy přesné popisky informace o tom, kdy a kde fotografie vznikla. Divák tím získává nezaměnitelný klíč ke čtení tohoto souboru jako specifického univerzálního obrazu duchovní kondice současného člověka, jehož život v různých koutech naší země je podřízen, oproti konkrétním představám, podobným principům.

Avšak principy vzniku těchto fotografií nejsme schopni žádným způsobem odhalit, protože nás autor místo pokusů o jejich vysvětlení spíše odkazuje na další neurčité pohnutky. Zjišťujeme, že člověk i ve skupině zůstává individuální a staví svůj vlastní svět, který musí koexistovat se světem, který ho obklopuje. Vedle skutečných postav se na autorových fotogra- fiích velmi často objevují i stíny, pocházející sice také od reálných postav, ale zvláštním způsobem sugerující přítomnost jiného světa existujícího paralelně. Tyto dva světy se vzájemně nejednoznačně prolínají, podobně jako nejednoznačná bývá lidská povaha…

Vladimír Birgus byl mezi českými fotografy jedním z prvních, kdo už na začátku 80. let tvůrčím způsobem využívali barvu. Uměřený projev čistými, ale velmi sytými odstíny barev, které zásadně dominují v estetice obrazů, zavádí jistý pořádek, ale především vytváří dosti nereálné pozadí pro rozehrávající se scény „sytost" těchto odstínů a jejich dominantnost jakoby posouvala tyto fotografie až někam na hranici reálného vidění.

V novějších Birgusových dílech se stále častěji objevují signifikantní detaily statických objektů, které vypovídají mnoho o lidech i bez jejich přítomnosti, ostré kontrasty barev jsou mnohdy nahrazovány barevnou monochromatičností nebo jemnými odstíny stejné barvy.

Velmi často jsou postavy na Birgusových fotografiích přistiženy ve chvíli „dívání se" nebo „pozorování", ale také v okamžiku fotografování. Tato dvojí hra, týkající se problému pozorování, nás přibližuje k samé podstatě fotografického média Birgus se nám snaží něco sdělovat nejen o nás samých, o naší složité povaze, ale také o tom, co vlastně je fotografie, která neodráží svět, nekomentuje jej ani nevytváří novou skutečnost.

Myslím, že tato otázka je velmi aktuální v době, kdy fotografie poněkud zevšedněla a stala se banálně jednoduchou. V masové záplavě obrazů úplně ztrácí fotografie své skutečné, elementární funkce a upřímnost sdělení trpí deficitem. Birgusovy fotografie si však zachovávají svou nejryzejší podobu.

Více na www.birgus.com.

Ireneusz Zjezdzalka