V novém souboru Šance změny se více soustředí na životní proměny handicapovaných v souvislosti s jejich stěhováním do menších bytů a domů chráněných bydlení.

Sleduje transformaci sociálních služeb v „mikrosvětě" několika handicapovaných osob a vytváří fotografie, které nejsou pouhým záznamem života jednoho člověka či několika málo lidí, ale svou vizuální zkratkou fotografie povyšuje k obrazům zachycujícím úroveň vztahu majoritní společnosti k fyzicky či psychicky handicapované minoritě.

Soubor Šance změny bude představen ve čtvrtek 6. června 2013 v deset hodin jako součást veletrhu Mezi námi na výstavišti Flora v Olomouci (pavilon H) za účasti autora Imricha Vebera a kurátora výstavy Lukáše Bártla. Úvodní slovo pronese ředitel Mariana, p. o., Antonín Janýška. Výstava bude přístupná po celou dobu trvání veletrhu, tj. do soboty 8. června 2013 do sedmnácté hodiny.

Zuzana Urbánková

Lukáš Bártl: Práce Imricha Vebera si vážím

O tom, jak se komunistický režim choval k lidem s mentálním postižením, bylo napsáno mnohé, chtělo by se říci všechno. Žel, má každodenní pedagogická zkušenost mě přesvědčuje, že v tomto ohledu není informací a apelů nikdy dost. Zdí bylo nepřeberně a jedna z nich stála i mezi „normálními" a „postiženými". Nebyla to pouze zeď mentální, ale povětšinou i fyzická, která bezpečně zabraňovala překonávání zdí mentálních. Na chuti a vyspělosti společnosti tedy vlastně příliš nezáleželo.

Za těmito fyzickými zdmi se pak o ty „jiné" nezřídka starali jinak odstavení lidé, například řádové sestry, kterým tak minulý režim cynicky vyložil pomoc bližnímu svému. Tato zjevná nemravnost neunikla některým umělcům, kteří naštěstí pochopili funkci fotografie v moderní společnosti. Pochopili, že co nebylo vyfotografováno, to se vlastně nestalo.

A sestavujeme-li dnes pomyslnou obžalobu komunistického režimu, fotografie v ní hraje roli zásadní. Sametová revoluce v roce 1989 byla oním momentem obratu, onou „šancí změny". A opravdu mnohé se změnilo, mnoho práce bylo odvedeno. Směr je dobrý, byť zlepšovat jde vždy a všechno. Také česká společnost se v tomto ohledu tedy podle mého názoru zachovala relativně statečně. Děti se na ulici neotáčejí za invalidním vozíkem jako za „podivnou atrakcí", mnozí jsou ochotni pomoci, dokonce zdarma, a co víc i s radostí.

Možná i to je důvod, proč téma mentálně (či jinak) postižených spoluobčanů tak trochu vymizelo ze zorného úhlu našich dokumentárních fotografů. Mnoho lidí je sice v dnešní době srozuměno s činností příspěvkových organizací jako je Marianum, povětšinou ji schvalují, ale v zásadě nechápou.

Protože pro pochopení celého procesu je třeba empatie. A empatie stojí hodně sil a hodně času. I proto považuji práci Imricha Vebera za nesmírně důležitou a vážím si jí nejen z pohledu historika fotografie a kurátora, ale i z pohledu občana. Jeho vizuální zkratka může onu empatii urychlit, přenést k divákovi, a to bez banalizace, které jsme u podobných fotografických cyklů často svědky.

Imrichovy fotografie hovoří o drobných strastech, problémech, osamocení, ale také o přátelství, změně prostředí, začleňování do společnosti a čisté radosti… Žena uprostřed tanečního sálu právě rozpřáhla ruce v radostném gestu. Nevyhrála v loterii, není na dovolené v Karibiku ani na zbohatlické party, přitom nám její výraz dává zprávu o naprosté blaženosti, o obyčejné radosti. Máme se co učit!

Před dvěma lety jsem o Imrichovi a jeho dokumentárních fotografiích z Mariana napsal do časopisu Host toto: „Mladým autorům dnes ponejvíce scházejí základní předpoklady pro tento druh práce, to jsou empatie, soustavnost a pokora před dlouhou cestou k úspěchu. A je přinejmenším neobvyklé, že opavský rodák Imrich Veber disponuje těmito předpoklady již ve svých třiadvaceti letech."

V autorově přístupu se nic nezměnilo. A to je dobře! Imrich není nestranným pozorovatelem, je součástí procesu. Dokazují to i některé lehce inscenované snímky. Lidé na nich o fotografovi vědí, přesto „počkají" v důvěrném gestu, pohledu. Fotograf není na obtíž, naopak je vítaným kamarádem. Imrich zná všechny fotografované jménem.

V prvním odstavci jsem uvedl, že „co nebylo vyfotografováno, to se vlastně nestalo". A proto každá doba a každá důležitá proměna potřebuje své kronikáře. Někteří jen lopotně a kostrbatě píší, někteří tvoří krásný text, chcete-li třeba básně. Imrich Veber má již jazyk dostatečně vybroušený, aby patřil do druhé skupiny. Nelze než popřát jemu i jeho „objektům" vše dobré!

Lukáš Bártl, teoretik a historik fotografie, kurátor výstavy

Antonín Janýška: Výstava má velkou ambici

Téměř každý člověk dostává několikrát v životě šanci obrátit svůj život pozitivním směrem.

Najít nový smysl svého bytí. Prožívat svůj život v souladu se svými touhami. Existuje však skupina lidí, kteří tuto šanci nikdy v minulosti nedostali. Až teď…

Tato skupina jsou lidé s mentálním postižením, kteří větší část svého života strávili v nepřirozeném prostředí velkých ústavů. V Marianu, p.o. Opava žilo v minulosti v jedné budově více než 300 lidí s mentálním postižením. V rámci procesu transformace sociálních služeb opouští obyvatelé Mariana hlavní budovu a stěhují se do normálních domů a bytů.

Samotné přestěhování však nestačí. Lidé s mentálním postižením se především musí naučit normálně žít, aby se dokázali zařadit do normální společnosti. Mnohdy je však větším úkolem naučit tzv. normální společnost přijímat lidi s mentálním postižením jako sobě rovné…

Výstava fotografií Šance změny má velkou ambici. Chce nabídnout všem lidem bez rozdílu mentálního stavu normální pohled na cestu změny lidí deformovaných desítkami let života „za zdí ústavu" do normální společnosti. Aby je dokázali přijmout mezi sebe bez jakýchkoliv obav a předsudků.

Prosím všechny, aby cestu odstartovanou touto ŠANCÍ ZMĚNY dokázali vykonat. Abychom znovu nepostavili vysoké a pevné zdi mezi lidmi s postižením a lidmi bez postižení.

Šance změny pro obyvatele Mariana byla odstartována v roce 2004 zřizovatelem Mariana, p.o., Moravskoslezským krajem. Tehdy byl položen základ transformace sociálních služeb v Moravskoslezském kraji. Od června 2013 bude za pevnou zdí hlavní budovy Mariana, p.o. žít už „jen" 80 lidí s postižením. Ostatní už mají normální bydlení s potřebnou individuální podporou v běžné bytové zástavbě. Žijí v samostatných bytech i v samostatných nových domech. Proces transformace však ještě neskončil — šanci změny musí přece dostat každý člověk…

Antonín Janýška ředitel, Marianum

Kdo je Imrich Veber

Imrich Veber, narozen 10. září 1987 ve Vítkově, Žije a pracuje v Opavě a Olomouci. Studuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a v letech 2009—2013 studoval na Katedře dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Věnuje se dlouhodobým dokumentárním projektům v současné době zpracovává fenomén bytových sídlišť (BLOK 62) a zahájil práci na knize shrnující téma handicapovaných.

Své fotografie dosud vydal v knihách Nejeden život (Opava, 2009), TRANSFORMACE (Ostrava, 2010), Víme o sobě (ilustrace poezie a textů Josefa Veselého, Opava, 2011) a HOMOurban (Praha, 2012). Publikuje v kulturních periodicích, vystavuje v České republice i zahraničí.