Lukáš Hejlík: Opava je "region razovity"

Vy a Opava. Toto spojení vzniklo díky režisérovi Zdeňku Černínovi. Kdy to začalo?

Začalo to jeho příchodem do Slezského divadla, což může být pět až šest let. Nastoupili jsme tady do Maryši. Poté jsem tady byl ještě několikrát. Hrál jsem ve hrách Racek, Smrt obchodního cestujícího, Její pastorkyňa, Ze života hmyzu, Pomoc.

Představoval jste šest rolí, včetně té nejnovější ve hře Bouře, která bude uvedena v neděli v premiéře. Která z těch rolí k vám měla nejblíže?

Pro mě nejvýznamnější je postava Laca, kterou jsem poprvé hrál v Českých Budějovicích a poté jsme s ní přijeli sem. Hodně také vzpomínám na Smrt obchodního cestujícího a na Racka. Určitě oblíbenost her je spojená se spoluprácí s režisérem Černínem. Bouře je v pořadí sedmnáctá hra, na které spolu děláme. Rozhodně mě ta spolupráce baví.

V představení Bouře jste dostal jakou roli?

Ariela. On je pomocník Prospera, což jsou hlavní role. Spolu se mnou ji bude představovat Zdeněk Junák. Určitě se nebudeme tajit tím, že jsme to před čtyřmi lety hráli v Brně, a to na velké hudební scéně Městského divadla Brno. Tehdy to byl takový činoherní experiment. Mysleli jsme si, jak si to pamatujeme, a není tomu tak. (smích) Spoustu věcí v Opavě bude nových. Je to hezká práce a rozhodně zvu všechny.

Shakespearovská sezona v Opavě je tvořena hodně moderními prvky. Je tomu tak i v posledním představení?

Režisér Černín nemusí moderního postoje dosahovat skafandry či koženým oblečením. V Opavě jsem viděl Jak se vám líbí, kde je sice umístěn marihuanový les. Síla jeho inscenací je především v tom, že představení nejsou moc dlouhá a rozhodně jsou moderní výrazovými prostředky herectví.

Skončí Bouří vaše účinkování ve Slezském divadle?

To rozhodně ne. V blízké budoucnosti bude ještě hodně spolupráce. V příští sezoně budu hrát v Poprasku na laguně.

Jak vnímáte Opavu jako město?

Líbí se mi, kolik je tady kostelů a památek, ale i v dobrém slova smyslu je to „region razovity“. Hrozně mě baví, že když je obchod otevřený do pěti, tak ve tři čtvrtě na pět už se na vás špatně dívají, že tam vůbec chodíte, a vytírají vám pod nohama, ale je to kouzelný. Měl jsem čas si ji projít, zvlášť tehdy, když jsme tady často zkoušeli. Bydleli jsme tady. Rádi jsme chodili k muzeu do parku, do kavárny Evžen, ke Koníčkovi.

Kde v současné době trávíte nejvíce času?

Asi doma, což je u Devíti křížů mezi Vysočinou a jižní Moravou. Pak jsem doma v Městském divadle Brno, teď tady.

Dnes vás lidi znají asi nejvíce díky televizní obrazovce. Zároveň jste ale divadelní herec. Co je pro vás víc?

Na to se vždycky špatně odpovídá. Je to poměrně něco jiného, ale za oboje jsem rád. Ve chvíli, kdy jsem rok natáčel a nezkoušel, tak jsem se strašně těšil na to, až budeme zkoušet. Teď máme za sebou krásný Kumšt a Kočka na rozpálené plechové střeše v Brně. Teď vím zase, že bych chtěl ještě něco zkusit točit, třeba film. Doplňuje se to.

Seriál Ošklivka Katka skončil velkým happy endem. Měl byste třeba chuť si zahrát v pohádce?

Myslím si, že tohle byla dost velká pohádka. (smích) Asi proč ne. Co bych nechtěl, tak se stát typem, což je krásné ve spolupráci s režisérem Černínem. Vždy je to něco jiného. On na mně pracuje tak, aby se to nikdy neopakovalo.

Jak bojujete s popularitou? Pokud vůbec bojujete...

Nebojuji. Nenosím kvůli tomu sluneční brýle ve tmě. Mám rizikové skupiny typu dětí od první třídy výš. Propuká u nich šílenství, že jeden se chce podepsat, a v tu chvíli jich je padesát, ale třeba ani nevědí proč. Rozhodně mě to neotravuje. Hlavně si myslím, že je to instantní. Ono to zase pomine.