Dánský kralevic vběhl na jeviště Slezského divadla poprvé 8. března se zvukovým i světelným humbukem. Kolem něj je spousta křiku a bouchání do trubek, volný prostor prázdné scény účinkující využívají k neustálému zběsilému přebíhání z místa na místo.

Efektní kostýmy podle návrhu režisérky Oxany Smilkové ostře kontrastují s až odpudivou scénou Jana Duška. Režisérka Oxana Smilková vtiskla proslulému Shakespearovu dílu s podtitulem Obrazy ze života královské rodiny podobu, připomínající absolventská představení studentů hereckých škol.

Už prověřenou pravdou však je, že Slezské divadlo není pro takové experimenty zrovna vhodné.

Nastudování této inscenace bylo určitě věnováno hodně času i spousta sil. Už proto je škoda, že výsledek připomíná rychlokvašku. Jedním z hlavních problémů inscenace je nesrozumitelnost řeči. Ke svižnému tempu je zvolena i rychlá mluva, kterou účinkující většinou nezvládají. Výsledkem je breptání, šumlování, zajíkání a další hlasové projevy, které těší snad jen logopeda.

Také není jasné, proč je Hamlet při setkání s duchem zavražděného otce nucen ke schizofrenii, když se přízrak může po jevišti klidně procházet sám. Představitel titulní role Michal Stalmach určitě dělá, co je v jeho silách. Hamleta představuje spíš jako neurotika než filozofa, třebaže i takové náznaky problesknou. Zřetelné jsou u scén s matkou Gertrudou (Hana Vaňková) a podle očekávání v „lebkové“ scéně na hřbitově.

Diváci skvěle chápou i jeho sdělení kancléři Poloniovi (Martin Táborský): „Slušnost a poctivost je dnes velká vzácnost“. Jakub Stránský představuje krále Claudia jako milujícího manžela a citlivého člověka, ale na hony vzdáleného představám podlého bratrovraha. Není divu, že jeho drobné intriky, jako SMS anglickému králi s žádostí o zavraždění Hamleta nebo vlastní iniciativa v tomto směru, působí až nepatřičně.

Podobně je na tom jeho věková podoba, která postavě neodpovídá ani náhodou. Zajímavým nápadem je náznak moře, ve kterém se může král, královna i kancléř rekreačně potápět a Ofélie utonout. Efektně působí i nefalšovaný déšť v pozadí, dokreslující pochmurnou atmosféru, v podstatě korespondující s náladou diváků.

Na ty, které premiérové představení snad i zaujalo, není potřeba kalkulačku. Někteří takoví v hledišti možná i byli, ale na rozpačitém výsledku stejně nemohou nic změnit. Krátký závěrečný aplaus premiérového publika na otevřené scéně bez opony byl aktem slušnosti vůči hercům, kteří za nic nemohou.

I bez křišťálové koule je jasné, že Hamlet bude mít ve Slezském divadle jepičí život a pokud lze něčeho litovat, pak hlavně promarněného vkladu účinkujících a času diváků. Právě je si totiž dramaturgie při stavění vlastních pomníčků vzala jako rukojmí a je vážné nebezpečí, že jejich přízeň roztaje ještě v letošní sezoně rychleji než jarní sníh.