Ne pro dívčino uvažovaní a pro dobrý konec. Hlavně pro docela jinou, ve zprávě nepopsanou součást příběhu. Poměrně často jsme totiž na ulicích svědky naprosto opačné reakce dětí na uniformy, hlavně ty policejní. A můžeme za to poděkovat jejich rodičům.

Předpokládám, že snad každý už byl někdy svědkem scény, kdy rodiče napomínali své zlobící dítko slovy: „Přestaň (zlobit, brečet, se vztekat, šlapat do louží…), nebo si tě odvede policajt a zavře tě do vězení.“

Možná si to ani neuvědomují, ale policii a hlavně svému dítěti dělají onu pověstnou medvědí službu. Je mi jasné, že pro dítě je pak policista v uniformě ztělesněním určitého zla. Nepřítele, který ho chce zavřít. Vždyť to máma (táta, babička, děda…) říkala. A tak se ho bojí. A nemá k němu důvěru, ani když povyroste.

A přitom policisté – ať už si o policii rodiče myslí cokoli – jsou ti, kdo ve dne či v noci přijdou pomoci, když se někdo dostane do problému. V případě malé Jindřišky jsou nejspíše rodiče rozumní. Vysvětlili dítěti, že policista není zlý a že pomůže. Škoda, že takových rodičů u nás moc není. Usuzuji tak z toho, že jsem ještě nikdy nezaslechl, jak máma malému špuntovi na ulici říká: „Tohle je policista, když se ztratíš, jdi k němu a řekni mu, co se stalo.“