Pouze drobná chyba jej připravila až na cílové rovině o druhou příčku zajišťující přímý postup do semifinále. V únoru byl oceněn v anketě O sportovce Opavska za rok 2007, kterou s poměrně velikým náskokem vyhrál. Za sebou nechal takové persony opavského sportu, jako je kapitán opavských basketbalistů Petr Czudek, nebo tvůrce hry místních fotbalistů Milan Barteska.

Tím jeho atletický sen ale zdaleka neskončil. Posledním velikým úspěchem bylo splnění B limitu pro účast na olympijských hrách v čínském Pekingu, kde se kvalifikoval na osmisetmetrové trati časem 1:46.15 sekundy. Vešel se tak pod mírnější požadovanou hranici pro účast na největším sportovním svátku, jaký vůbec na této planetě existuje.

Podle slov jeho trenéra Jana Škrabala za vzestupem mladého závodníka stojí nejen jeho tvrdá dřina, houževnatost a chytrost, ale také skvělé rodinné zázemí, které při jeho sportovní výchově hrálo důležitou roli.

Těsně před vítkovickou Zlatou tretrou, ve které jej měli možnost vidět také domácí fanoušci, a to buď přímo na stadionu nebo na televizních obrazovkách, jsme jej požádali o rozhovor. Další šance, kdy jej tuzemští diváci budou moci vidět přímo na trati prostřednictvím televizního přenosu, přijde až z olympijského Pekingu.

Jak vypadala vaše příprava před jarními závody, které jste absolvoval?

Po halové sezoně jsem si užil krátkého desetidenního volna, během kterého jsem se snažil věnovat především regeneraci. Na konci března jsem se zúčastnil mistrovství republiky v přespolním běhu. Několik dní před touto akcí jsem začal s tvrdší přípravou, věnovanou především nabírání síly a běhu. V objemové přípravě jsem musel odběhnout stanovený počet kilometrů a součástí byl také běh v terénu.

Na mistrovství republiky v přespolním běhu jsem ale nejel závodit, spíše jsem si to chtěl tréninkově odběhnout. To byl základ mé přípravy. Poté jsem 7. dubna odjel do italských Alp na dvacetidenní soustředění, kde jezdíme v podstatě pravidelně na vyzkoušené místo. Zpočátku jsem si nebyl zcela jistý, jestli dosáhnu stejných výsledků a výkonnosti jako v hale. Některé tréninky přitom byly na velmi dobré úrovni a některé zapadaly spíše do průměru. Stále jsem ale nemohl odhadnout, jak na tom v závodech vlastně budu. V Itálii, dá-li se to tak říci, jsme se věnovali spíše takové atletické omáčce. Odběhali jsme toho ale opravdu hodně.

Následovala další fáze přípravy v domácích podmínkách. Věnovat jste se musel navíc také školním povinnostem, neboť vás čekala maturita. Jak náročné období to pro vás bylo?

Bylo to pro mne opravdu perné období. Po návratu jsme se připravovali v domácích podmínkách. Navíc jsem musel honit školu, která se pomalu chýlila k závěru v podobě maturitní zkoušky. Tato fáze o délce necelých čtyř týdnů byla zaměřena na speciální tréninky do tempa. Trénovali jsme dvoufázově, což bylo dost náročné. Tam jsem již poznal po odběhnutí několika tréninků, že bych mohl běžet poměrně rychle.

Vyšli vám ve škole v době přípravy vstříc co se týče času potřebného pro trénink?

Po dobu, co jsem trénoval v Opavě, byla má spolupráce s gymnáziem na velmi dobré úrovni, za což bych chtěl poděkovat. Neměl jsem žádné úlevy a musel jsem plnit řádně všechny povinnosti, ale bylo to uděláno vždy tak, abych u toho mohl sportovat. Ve škole jsem byl spokojený a myslím, že za některými učiteli se rád do školy přijdu podívat. Systém výchovy atletů v Opavě je díky spolupráci mezi školami velmi dobře nastaven.

Využíval jste v tréninkovém procesu spolupráce s jinými atlety?

Do tréninkového střediska v Itálii jezdí v podstatě celá reprezentace, takže tam v dubnu nejsme nikdy sami. Běh ve volném tempu a protahování jsem proto nemusel absolvovat sám. Nalákal jsem také kamarády u Opavy, kteří za mnou do Itálie přijeli. Jeden z běžců se mnou dokonce absolvoval i těžší tréninky, ale v polovině soustředění se zranil a proto jsem poté musel odběhat zbytek tréninkových dávek sám.

Čekaly vás závody Zlaté ligy, které patří mezi prestižní atletické akce. Jaký jste měl před těmito mítinky pocit?

Abych řekl pravdu, tak jsem to nijak speciálně neřešil. Pořád to beru jako každý jiný závod. Naopak, čím byly závody blíže, tím více jsem se na ně těšil. Uvědomoval jsem si, že to bude pro mne opět něco nového.

Jsem typem závodníka, který se této výzvy nezalekne. Spíše mne to ještě více motivuje. Není to tak, že bych si v duchu říkal, co tam vlastně budu dělat. Cítil jsem šanci prodat to, co jsem poctivě odtrénoval a co ve mně bylo. Dostat se do kvalitního závodu není jednoduché u nás, natož ve světě. Málokdy se stane, že se sejde dohromady dobré počasí a vyrovnaný závod, který se běží rychle.

Opravdu vás dokáže atmosféra velkého závodu nabudit k lepšímu výkonu?

Ano, je to tak. Hodně jsem se na tyto závody těšil a když jsem nasál atmosféru, která na těchto akcích panovala, velmi mě to motivovalo. Běhat před prázdnými tribunami na stadionu je pro mě nudou.

V zimě jste skromně tvrdil, že se limitům pro olympijské hry chcete alespoň přiblížit. Cítil jste po přípravném období, že byste tyto časy mohl atakovat?

Tak určitě dle výsledků v tréninku šlo poznat, že na tom jsem fyzicky poměrně dobře. Člověk ale nikdy neví, co jej na trati může potkat. Tajně jsem ale věřil, že by to mohlo vyjít. Potřeboval jsem se dostat do dobrého závodu a to se nakonec povedlo. Nyní se již můžu s klidnou hlavou připravovat. Je to ale také trochu zrádné.

Před nedávnem jsem byl na závodech v norském Oslo a nemohl jsem v sobě nějak najít motivaci. Udělal jsem v podstatě maturitu a hned poté se mi podařilo zaběhnout limit pro olympijské hry. Všichni mí kamarádi okolo slavili, jen já jsem s nimi nikde nebyl. Hned po maturitě jsem odjel na závody a tu radost jsem v sobě tak trochu dusil. Věřím ale, že mne z toho dostane Zlatá tretra v Ostravě. Jsou to závody, které se konají téměř doma, nedaleko Opavy a já se v nich budu chtít určitě ukázat v dobrém světle. Je tam vždy hodně známých lidí a také proto se vždy na takovouto akci těším.

Jaké byly vaše první pocity po proběhnutí cílem v berlínském závodě, kde se vám podařilo splnit limit pro Peking?

Přímo v cíli bezprostředně po doběhu jsem to ještě nevnímal. Svůj výsledný čas jsem navíc hned ani neviděl. Po doběhu prvního závodníka se totiž časomíra zastavila. Svítil na ní čas vítěze. Já jsem si ale po protnutí cíle říkal, že by to mohlo vyjít a já bych se do časového limitu mohl vejít. Sedl jsem si tam a čekal jsem spolu s ostatními na výsledky.

Čekali jsme tam nejméně deset minut. Pak jsem tam již chodil stejně nervózně, jako když jsem čekal ve škole na výsledky maturity. Poté ale do prostoru cíle přišel můj manažer Alfons Juck, který mne pochválil za dobrý výkon. Říkal mi, že si též myslí, že by to mohlo vyjít. Krátce na to již začaly výsledky naskakovat na světelnou tabuli. Následoval výbuch radosti a já jsem byl v té chvíli opravdu šťastný. Byl to velmi příjemný pocit. Na závodech jsem byl ale sám a proto jsem si to užíval trochu jinak. Kdyby se mi něco podobného povedlo třeba v Ostravě, tak by mě novináři asi sežrali.

Jak moc změnilo splnění limitu váš plán pro další měsíce?

Určitě to do jisté míry změnilo můj plán pro další týdny. Měli jsme nachystány v podstatě dvě varianty. Jedna z variant byla bez limitu a druhý plán byl v zásobě, kdyby se mi povedlo limit splnit. V případě, že bych na limit nedosáhl, jsme měli připravenu alternativu soustředění někde v republice a poté pár menších závodů. Limit pro olympiádu jsem ale splnil, a tak platí varianta s limitem.

Můžete nám tuto variantu blíže popsat?

Na začátku července si dáme zhruba na čtyři dny pauzu a poté již odcestujeme na dvacetidenní soustředění do Itálie, kde mám pro trénink perfektní podmínky. Tam se budu připravovat na olympijský závod. Je tam klid a nic mi tam nechybí. Teď mne čeká ještě několik závodů, které chci slušně odběhnout. Pomalu již ale myslím na trénink, který mne čeká. Jarní vrchol mám v podstatě za sebou a teď se musím dobře připravit na absolutní vrchol sezony. Těsně před doletem do Pekingu se ještě vrátím na několik dní domů, abych si trochu odpočinul a nabudil se na olympijský závod.

Máte cíl, kterého byste chtěl v Pekingu dosáhnout?

Určitě do Pekingu pojedu s tím, dosáhnout na své trati co nejlepšího času. Také jistě získám nové cenné zkušenosti pro mou další kariéru. Mým cílem je postoupit do semifinále. Na finále to letos ještě asi stačit nebude, neboť časy špičkových závodníků jsou přece jen rychlejší. Uvidíme ale, jak bude vypadat příprava a jak to v ní bude klapat. Již za měsíc budu určitě moudřejší. Běžci z Afriky jsou ale výkonnostně ještě vpředu.

Co Vám řekli na splnění olympijského limitu doma rodiče a sestra, která se také věnuje atletice?

Po úspěšné halové sezoně rodiče věřili tomu, že bych mohl limit pro olympiádu splnit. Po maturitě mě mamka pochválila a řekla mi, že teď ještě musím splnit limit. Nemyslela to možná až úplně vážně, ale vidí, co atletice dávám, a proto mi to přála. Mně se to povedlo a rodiče jsou za to šťastni. Sestra mi také fandí. Mně to teďka hodně jde a jí se třeba někdy až tak nedaří. Proto se jí snažím pomoci. Rozhodně to sestra nemá lehké.

(sel)