Tomáš Petreček: Gasherbrum II původně vůbec nebyl v plánu

A to nikoliv přímo v Himálaji, ale v pohoří Karákóram, které se mimo jiné rozléhá na území Pákistánu. Po loňské neúspěšné výpravě na sedmou nejvyšší horu světa Dhaulagiri během velkých letních prázdnin přišla na řadu světová jedenáctka. Celkem 8 080 metrů vysoký Gasherbrum I. Do Pákistánu z České republiky odletěla čtyřčlenná expedice.

Opavan Tomáš Petreček se vydal nahoru společně s Markem Novotným. Druhá dvojice Marek Holeček Zdeněk Hrubý se pokoušela o prvovýstup severozápadní stěnou. Posledně jmenovaný se však do vlasti už nikdy nevrátil. Zřítil se z devítisetmetrové výšky a zemřel.

„Tato tragická událost nás všechny strašně zasáhla. Ke Zdeňkovi jsme se v myšlenkách neustále vraceli," přiznal Tomáš Petreček, jenž stejně jako ostatní na Gasherbrumu přišel o svého dobrého kamaráda.

Tomáši, loni jste se pokoušel zdolat sedmou nejvyšší horu světa Dhaulagiri. Neúspěšně. Letos jste pokořil rovnou dvě osmitisícovky. Gasherbrum II prý ani nebyl v původním plánu. Je to pravda?

Původně jsme vůbec neplánovali, že bychom šli oba vrcholy. Především jsme chtěli zdolat Gasherbrum I. Po příjezdu do základního tábora panovalo perfektní počasí. Okamžitě jsme začali lézt a celou dobu se cítili velice dobře.

V rychlém čase, celkově za osm dnů, se nám povedlo vystoupat úplně nahoru. Někteří před námi tam strávili měsíc, a nebyli na vrcholu. Díky tomu jsme se rozhodli pokořit i Gasherbrum II. Pro mě osobně se jednalo o první osmitisícovku v životě, takže pocity byly perfektní.

Co se honí člověku hlavou, když stojí ve výšce 8 080,respektive 8 034 metrů nad mořem?

Předchází tomu čtyři dny těžkého lezení. Nahoře si člověk uleví, že už nemůže výš a následně půjde jen dolů. Samozřejmě i rozhled po okolí je nádherný.

Jak dlouho jste vůbec setrvali nahoře?

Na vrcholu Gasherbrumu I jsme strávili čtyřicet minut. Bylo výborné počasí. Ve stejný den po nás zdolali vrchol čtyři horolezci. Před námi pravděpodobně byli nahoře ještě čtyři lidé, patrně zemřeli při zpáteční cestě.

Cestě do Pákistánu předcházel teroristický útok Al-Káidy v oblasti, do které jste se měli vydat. Mimo jiné byli zabiti také dva Slováci. Uvažovali jste třeba i o zrušení celé expedice?

Hodně jsme o tom diskutovali. Zvažovali jsme, zda pojedeme, či nikoliv. Nakonec jsme tedy odcestovali. Dostali jsme ujištění od vlády,ale tomu člověk může i nemusí věřit. Naše skupina se rozhodla podle sebe. Nastala akorát jedna změna.

Z hlavního pákistánského města Islámábádu do Skardu jsme nejeli autem po Karakoram Highway, ale letěli letadlem, což bylo rozhodně bezpečnější. I při cestě v džípech jsme se nesetkali s žádným problémem. Byl s námi styčný důstojník, na ledovci na nás dohlížely vojenské jednotky, proto mi přišlo, že tam bylo relativně bezpečno.

Za osm dnů stanout na vrcholu, to je obzvlášť na osmitisícovce poměrně nevídaná věc.

Běžná doba může činit tři týdny i měsíc. Normálně se to dělá tak, že se postaví základní tábor, tak zvaný base camp, a pak i další výškové tábory. Člověk vždycky vystoupí do jednoho a vrátí se do základního. Tělo na to zareaguje tak, že si vytvoří dostatečné množství červených krvinek, aby bylo schopno navázat více kyslíku ze vzduchu.

U nás to bylo tak, že se z base campu šlo do prvního výškového tábora. Druhý den jsme chtěli hned zkusit vystoupat do druhého, ale kvůli špatnému počasí jsme tam museli přespat dvě noci.

Takže jste to museli zkusit znovu?

Při další cestě nahoru jsme prvním výškovým táborem jenom prošli, ve dvojce se postavily stany, přespalo se, druhý den se pokračovalo do trojky, odpočinuli jsme si a ještě tu noc se vydali na vrchol.

Běžně se horolezci vrací z každého výškového tábora do základního, jenže nám bylo tak dobře, že jsme se rozhodli jít rovnou. V pohodě jsme jedli, hlava nás nebolela. Domluvili jsme se na tom, že kdyby jenom jednomu z nás bylo špatně, otáčíme to.

Nebyl to až moc velký risk? Přece jenom typická je postupná aklimatizace, během níž se z každého výškového tábora vracíte do base campu, a pak se zase vydáváte nahoru.

Vždycky je to o pocitu. Někdo s aklimatizací nemá větší problémy, takže sestupy do base campu nepotřebuje. Večer, když přijdete do stanu, si vždycky musíte říct, jestli jste na tom natolik špatně, abyste šel zpátky. Jedná se o běžnou věc. My jsme se cítili dobře. Po příchodu do trojky nám všichni říkali, že další den bude vrcholové počasí. Dostala se k nám zaručená předpověď, proto jsme se rozhodli to zkusit.

Nahoru jste měli jít i se šerpou celkem tři. Dostavily se však menší komplikace, že?

Měli jsme vyrazit okolo desíti večer. Cestu naše expedice neměla nijak zvlášť dobře zmapovanou. Šerpa za námi po chvíli přišel a řekl, že nejde. Oba dva jsme už byli připraveni. Chtěli jsme zkusit vyjít aspoň kousek nahoru. Jenom kvůli výšce. Pak by se sešlo znovu dolů.

Panovalo hrozné počasí. Foukal silný vítr, tma, nebylo nic vidět. Na takovém předvrcholu asi o sto metrů výše jsme to hodlali otočit. Tam ale najednou přestalo foukat, bylo jasno, prostě ideální počasí.

Tomáš Petreček (vlevo) s Markem Novotným při cestě do prvního výškového tábora na Gasherbrum I. archiv Tomáše Petrečka

Přepokládám tedy, že návrat do třetího výškového tábora se nejspíš nekonal.

Rozhodli jsme se, že půjdeme dále, avšak nevěděli jsme kudy. Já měl cestu nastudovanou jen zhruba. Dohodli jsme se na tom, že půjdeme traversem doprava k takovému žlabu. Měla to být správná cesta, jenže nebyla. Ztratili jsme hodinu a půl.

Vrátili jsme se do výchozího bodu a řekli si, že do dvanácti hodin to točíme zpátky do tábora, ať už budeme kdekoliv. Pak už se nám povedlo najít dobrou cestu a ve dvanáct jsme skutečně stanuli na vrcholu. Dvě hodiny po nás následně dorazil šerpa s ostatními z trojky.

Dá se vůbec v noci pokořit takový obr bez moderních přístrojů, jakými jsou třeba noční vidění a podobně?

Nic takového jsme u sebe neměli. Pokud je jasno, na sto metrů před sebe je víceméně vidět. Sníh osvětluje krajinu. Člověk aspoň zhruba musí vědět, kudy má jít. Všechno se naštěstí obešlo bez nějakých problémů. Žádné bolesti hlavy a tak dále. Pět nebo šest hodin se pak scházelo do trojky.

S Markem Novotným jste vůbec nelenili a hned se vrhli na Gasherbrum II. Máte v tomto ohledu konkurenci? Pokořit během tak krátké doby dvě osmitisícovky, to se jen tak nevidí.

Obvyklé to není, ale horolezci to už v minulosti určitě dokázali. Tělo jde jako by pořád dolů. Hlavně svalová hmota. Během expedice shodíte pět až deset kilo. Všechno je znát. Odráží se to samozřejmě i ve výkonnosti. V základním táboře se člověk nedokáže zregenerovat natolik, aby byl opět stoprocentně připraven a začínal jako kdyby od nuly. Chuť jít dál ovšem byla obrovská.

Všechny expedice potom scházely z celé hory, ale my se ještě rozhodli jít na Gasherbrum II. Ve stěně nikdo nebyl. Potkali jsme se s jedněmi horolezci, kteří nám tvrdili, že nahoru nejde vylézt. Špatný led a sníh. Jisticí lana navíc měla být poškozena.

Kolik vám výstup na menší z Gasherbrumů zabral času?

Byli jsme aklimatizováni a šli nahoru s lehkým stanem. Postavil se první výškový tábor, pak druhý, třetí jsme vynechali, poté čtyřka a následně výstup na vrchol. Výstup trval asi tři dny. Postupovali jsme rychlejší variantou, ať to máme co nejdříve za sebou.

Každá noc v takové výšce je strašně znát. O to je to náročnější. Každý den musíte hodně makat, což se ukázalo během posledního dne. Přeskočili jsme poslední tábor a lezli rovnou nahoru. Pak se slézalo až do jedničky. Cesta trvala pětadvacet hodin. Měli jsme jen litr a půl vody a trochu jídla. Byl to celkem záhul.

Trvalo dlouho, než jste se s vaším parťákem dohodli na dalším postupu?

Oba dva jsme se na tom domluvili během chvilky. Při scházení z Gasherbrumu I nám bylo jasné, že máme ještě hodně času. Chtěli jsme vyzkoušet pokořit i dvojku. Kdybychom to nešli, čekali bychom do odletu asi dva týdny, během nichž bychom nedělali prakticky nic. Byli jsme tam s další dvojicí, která na jedničku lezla jinou cestou. Víceméně bychom čekali jen na ně.

Pro Tomáše Petrečka byl Gasherbrum I první pokořenou osmitisícovkou v životě. foto: archiv Tomáše Petrečka

Jak jsou vůbec vrcholy jedničky a dvojky daleko od sebe?

Vzdušnou čarou ani ne pět kilometrů. Obě hory mají společný první výškový tábor. Zde se to dále rozděluje. Odsud jdete buď na jedničku, nebo na dvojku.

Pakistánská expedice byla poznamenána tragickou smrtí Zdeňka Hrubého při sestupu z Gasherbrumu I. Víte, co se přesně stalo?

Šli prvovýstup přes severozápadní stěnu Gasherbrumu I. Oba dva už v minulosti byli na vrcholu. Na jedničce se aklimatizovali stejně jako my, proto jsme první den stoupali společně. Pak se oddělili a pustili se do vlastního výstupu.

Po celodenním stoupání ze základního tábora Mára se Zdeňkem došli až pod stěnu, kde začalo těžké lezení. Podle Máry Zdeňa nejprve šel v pohodě, ale postupem času to bylo pomalejší a pomalejší. Bivakovací tábor museli postavit níže než před dvěma lety.

Nakonec usoudili, že situace není optimální. Pokračovat by byla hloupost, a proto se rozhodli sestoupit dolů.

Kde tedy hledat tu zásadní chybu?

Při slaňování si Zdeňa všechno připravil dobře, ale u posledního vypnutí jednoho jisticího prostředku se potřeboval trochu odlehčit. Nahnul se a bundou společně s dalším vybavením, které měl na břichu, odepnul karabinu z lana, čehož si nevšiml.

Jakmile se posadil, letěl dolů a vzal s sebou i lano. Pád z devíti set metrů nemohl přežít. Druhá věc byla ta, že Mára zůstal nahoře bez lana, s nímž by mohl slaňovat. Devět set metrů slézal sedm hodin a sám říkal, že to bylo strašné.

Marek Holeček byl tedy vystaven absolutnímu nebezpečí a nebyl vůbec nijak jištěn?

Nijak. Na každý pohyb si musel dávat obrovský pozor. Čím víc se totiž soustředíte a víte, že je nějaký problém, tím více jste nervózní. Při slézání se mu prý několikrát zdálo, že slyší Zdeňka, ale to bylo nemožné. V hlavě se mu honila spousta věcí. Navíc ještě uklouzl. Dole byl rád, že to vůbec přežil.

Měli jste v průběhu výstupu na dvojku informace o druhé výpravě?

Celou dobu jsme byli v kontaktu přes satelitní telefon. V době, kdy se to stalo, jsme se vraceli z vrcholu Gasherbrumu II a v prvním výškovém táboře jsme se dozvěděli, že je Zdeněk mrtvý. Při cestě zpátky po ledovci jsme měli vyzvednout Máru.

Podařilo se najít tělo Zdeňka Hrubého?

Tělo zůstalo na Gasherbrumu. Spadl do trhliny a v takových případech se nechává na místě. Jakýkoliv transport by byl problém. Muselo by se sehnat snad dalších osm horolezců. Je poměrně běžné, že se horolezci pochovávají tímto způsobem. Všechno určitě probíhá po konzultaci s rodinou. Teprve pak se dohodne, co se bude dělat dál.

Kdybyste se s Markem Novotným dozvěděli o smrti svého kamaráda před výstupem na dvojku, vydali byste se nahoru?

Pravděpodobně ne. Nejspíš bychom sešli dolů a už nepokračovali ve výstupu.

Hovořil jste o tom, že na dvojce vás trápily lehčí omrzliny. Odnesl jste si z toho nějaké dlouhodobější následky?

Když jsme nastupovali na cestu na Gasherbrum II, bylo asi devět večer a my pak museli jít strašně dlouho v noci. Palec a druhý prst jsem měl namrzlý. Cítil jsem to a říkal si, že kdyby se to zhoršovalo, otočím to. Prsty jsem měl lehce do fialova, ale momentálně už je všechno v naprostém pořádku.

Střádáte už plány na další osmitisícovku?

Myšlenky na návrat určitě jsou. Všechno se bude řešit až někdy v prosinci. Mám totiž před sebou nějaké povinnosti a závody. Stoprocentně bych se ale chtěl někam vydat.

Vzhledem k tragickým událostem, které expedici předcházely a poté ji i provázely, nebudou vás doma od dalšího pokořování velehor odrazovat? Třeba přítelkyně Zuzana?

Když jsem odlétal do Pákistánu, Zuzka zrovna byla na sedmitisícovce v Rusku. Naprosto mě chápe a v žádném případě do mého rozhodnutí nezasahuje. Strach o mě podobně jako celá rodina má.

Jste profesionální hasič. Jak to brali ve zbrojnici? Před nedávnem jste navíc získal i titul Hasiče roku.

V práci máme perfektní kolektiv. Ani jsem nečekal, že mi tak maximálně vyjdou vstříc. Dostalo se mi od nich stoprocentní podpory.

Stihl jste se kolegům nějak odměnit?

Už jsme udělali dorty ve tvaru velkých hor. S každou směnou jsem měl promítání, kluci dostali i dort a další akci plánuji spíše na léto.

Poslední závod sezony půjdete na přelomu listopadu a prosince. Jedná se o mistrovství světa v Adventure Race, které se uskuteční v Kostarice. Tedy ve velmi specifickém prostředí. Co od toho vlastně očekáváte?

Půjde se v tropickém deštném lese. Pořadatelé už nám posílali i seznamy nebezpečných zvířat, na která bude třeba dát si pozor. Někdy se bude muset jít do vyšších nadmořských výšek. Jedná se o specifické prostředí.

Jsem zvědav, jak na to budeme reagovat. Pojedeme dřív a snad nám to sedne. Závod obsahuje spoustu kajakových sekcí, což nebývá zvykem. Ujedeme na něm téměř 300 kilometrů. Může se dokonce používat malá plachta, s níž nemáme moc zkušeností, a chceme ji otestovat.

Petr Dušek