Josef Krečmer: Závodění mi stále chybí

Jak jste se dostal k automobilovému závodění?

Jsem z rodiny, která se motala kolem aut, motorek a benzinu. Můj děda jezdil soutěže na motorkách od roku 1920, otec zkoušel taky závodit, ale nebyl ten typ a dělal komisaře na závodech. V prostředí aut a motorek jsem se tedy pohyboval odmala.

Kdy jste začal závodit?

Od patnácti let až do vojny jsem jezdil motokros. Po vojně jsem se k němu chtěl vrátit, ale motokros je nesmírně náročný na fyzičku a už to prostě nešlo. Tak jsem zkusil auta a vydržel jsem u nich až do svých jednapadesáti let.

Vzpomínáte si na své kariérní začátky?

Nejprve jsem jezdil na závodních trabantech, od roku 1978 až do roku 2002 jsem pak závodil ve formulích. Jezdil jsem ve formuli Škoda, formuli 3, na nejrůznějších prototypech nebo ve formuli 3000, což je nejvyšší třída, se kterou se v Česku jezdí závody do vrchu.

Jaká byla vaše nejlepší umístění?

Stal jsem se i třináctkrát mistrem Československa. Jezdil jsem evropský pohár závodů do vrchu, což je seriál dvanácti soutěží. V roce 1998 jsem celkově skončil na čtvrtém a v roce 2001 na třetím místě. Také jsem byl prvním Čechem, který vyhrál evropský závod do vrchu ve Šternberku Ecce homo. To byl rok 2000, myslím.

Co je na automobilovém závodění nejtěžší?

Největším problémem většinou bývají finance. Nikdy jsem nebyl profesionální jezdec a vždycky jsem zároveň musel i pracovat, což bylo náročné. Sezona je velmi drahá a auto, jeho provoz a všechno kolem se šplhá do milionových částek. Sice mi velkou část hradili sponzoři, přesto jsem však závodění většinou dotoval ze svého.

Měl jste někdy vážnější nehodu nebo zranění?

Naštěstí se mi vážnější zranění vždy vyhnula. Samozřejmě jsem měl několik nehod, ale vždy měly za následky jen modřiny a odřeniny.

Chtěl jste někdy se závoděním seknout?

To mě nikdy ani nenapadlo. Neměl jsem chuť skončit ani v době, kdy jsem šel do závodnického důchodu. Bylo to zrovna v době, kdy se nám dařilo. Ale ekonomická situace našeho týmu byla špatná a já věděl, že se musím zajistit na důchod.

Z pohárů, věnců a vzpomínek se žít nedá. Když jsem končil, bylo mi navíc už jednapadesát let. To jsem závodil s jezdci, kteří byli třeba i o dvě generace mladší než já.

Chtěl jste mít někdy ze svých dcer závodníky?

Ta starší, Lucie, to zkoušela. Jela i na zkoušku závod rallye jako navigátorka. Mladší Pavla k tomu nikdy moc netíhla. Teď mám skoro čtyřletého vnuka Honzíka a už jsem ho vozil na motorce a moc se mu to líbilo. Je ale zatím moc malý a teprve uvidíme, co z něj vyroste.

Co jste dělal po skončení kariéry jezdce?

Byl jsem předseda komise, která má v Česku na starosti závody do vrchu. Také jsem pomáhal připravovat auta pro polské nebo slovenské týmy závodníků a dotáhli jsme to i k několika titulům. Od loňského roku připravuji motokáry pro dětské závodníky ve věku 8 až 13 let.

Je v Opavě nějaký mladý jezdecký talent? A co je k závodění vůbec potřeba?

Musí se sejít chuť, talent a peníze. Auta a motorky jsou bohužel dost drahý sport. Určitě tady nějaké talenty vidím. S jedním desetiletým závodníkem se letos chystáme na MČR.

Měl jste někdy nějaký závodnický vzor?

A ani moc ne. Osobně se však znám třeba s Michaelem Schumacherem a další řadou vynikajících jezdců, kteří jsou bezpochyby inspirací.

Chybí vám závodění?

Určitě ano. Sice to byl život věčně na cestách, chyběla mi rodina, neboť jsem třetinu roku trávil mimo domov ježděním po závodech, ale byly to krásné časy. Jsem za to nesmírně rád.