VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Rudolf Širocký: Sport je součást mého života

Opava /ROZHOVOR, FOTOGALERIE/ - Jednou z velkých postav nejen opavského sportu je Rudolf Širocký. Dá se o něm říci, že je sportovním obojživelníkem. Na vrcholové úrovni dělal fotbal, hokej, nohejbal, věnoval se i atletice. Sport výrazně ovlivnil jeho život. Největších úspěchů dosáhl s nohejbalem, jako kouč národního týmu přivedl Čechy jak k evropským, tak světovým zlatým medailím.

1.1.2014
SDÍLEJ:

Rudolf Širocký s vnukem.Foto: archiv Rudolfa Širockého

Do Opavy přivedl extraligu, to samé se mu podařilo i s ambiciózním Vsetínem, ten vytáhl z krajského přeboru až k absolutní české špičce. Objevil řadu zajímavých hráčů. Jedna z největších hvězd českého nohejbalu, pětinásobný mistr světa Petr Bubniak, označila Rudolfa Širockého za klíčovou postavu své veleúspěšné kariéry.

O tom, že ostravský rodák, který od roku 1945 bydlí v Opavě, patří k uznávaným nohejbalovým osobnostem, svědčí i fakt, že byl v roce 2009 zařazen do síně slávy českého nohejbalu. V současné době si aktivně užívá důchodu, sport bedlivě sleduje, pro ČTK zpracovává domácí zápasy opavských basketbalistů, život se snaží vnímat pozitivně i přesto, že má amputované prsty na noze.

Na svou sportovní kariéru rád vzpomíná, dokáže o ní dlouze vyprávět. Ve svých vzpomínkách několikrát vyzdvihl Evžena Hadamczika.

Dá se říci, že jste byl sportovní obojživelník?

(usměje se) Měl jsem k tomu dispozice. Byl jsem vysoký a lehký. Miloval jsem fotbal, táhlo mě to do branky. Pak se v Opavě postavil zimák, s tím přišel obrovský hokejový boom, který pohltil i mě. Nastupoval jsem v útoku a nakonec si zahrál i druhou ligu.

Na jednom hokejovém tréninku jsme skákali do výšky, viděl mě atletický trenér a já závodil za Sokol. Nakonec jsem se dostal k nohejbalu a s ním až do reprezentace.

Fotbal, hokej, nohejbal se dá skloubit, ale atletika?

Je pravda, že té jsem se věnoval jen okrajově. Na hokejovém tréninku jsem skočil výšku 1,65 metru, nikdo mi nevěřil. Sokol mě nakonec nominoval na atletické utkání do Vítkovic. Koukali na mě jak na exota, mí soupeři si krokovali rozběh, já se jen díval, nenapadlo mě to, nikdy jsem to nedělal, nakonec se mi podařilo skočit 1,80 metru. Vedle toho jsem dělal ještě skok do dálky.

Pojďme nyní k fotbalu. Jako hráč jste to dotáhl až do branky Ostroje Opava…

Nejvíce si vážím období, kdy se v Opavě hrála divize, což byla tehdy třetí nejvyšší soutěž. Na zápasy chodilo dvanáct stovek fanoušků.

Jenomže nakonec jste zakotvil v Dolním Benešově…

Přesvědčil mě Evžen Hadamczik, který dělal v Benešově hrajícího trenéra.

No jo, jenomže jste šel do okresního přeboru. A to byl pořádný sešup…

Byl, ale já to tak nebral. Bylo mi pětadvacet, Evžen mi slíbil za přestup byt v Opavě a zaměstnání v Benešově. Svůj slib dodržel, dostal jsem kvartýr v Křižíkově, v Armaturce jsem pak pracoval třicet let. K tomu jsem dálkově studoval gympl v Ostravě, na tři roky jsem z velkého sportu vypadl.

Vaše spojení s Evženem Hadamczikem fungovalo…

Dařilo se nám. Benešov každý rok postupoval. Evžen byl ctižádostivý a pracovitý člověk. Přesně věděl, co chtěl, i proto toho tolik dosáhl. Vybudoval se mezi námi přátelský vztah. I když jsme nebyli spolu v jednom týmu, pravidelně jsme se každé pondělí scházeli. Však jsem mu taky říkal Evžene, skonči v Benešově a běž trénovat Opavu.

Nakonec jste se ale vrátil do Opavy…

Benešov hrál s Opavou přátelák, nám se ji podařilo porazit. Jel jsem s nimi autobusem do Opavy a tehdejší trenér pan Pouba mi říká: „Rudolf, proč ty vlastně nechytáš v Opavě? Já bych tě chtěl." Odpověděl jsem mu, že proč ne, ale že potřebuji větší byt. Odpověděl mi, že v tom problém nevidí. Přestoupil jsem zpátky do Opavy a s rodinou se přestěhoval do dvoupokojového bytu.

Dalo se v Opavě fotbalem i něco vydělat?

To víte, že ano. Za vyhraný zápas jsme dostávali dvě stě korun hrubého. Nebylo to špatné. Musím ale říci, že kariéru jsem končil v Brumovicích, které hrály, tuším, I.B třídu. Nebudu lhát, šel jsem tam kvůli penězům, které tam v té době byly větší než v Opavě.

Největších úspěchů jste ale dosáhl s nohejbalem. Jak jste se vůbec k tomuto sportu dostal?

Původně šlo o sázku. Jiří Matějů se Zdeňkem Halámkem vyzvali mě a Mojmíra Kramného k nohejbalovému zápasu. Nás to nakonec chytlo tak, že jsme v Opavě založili odborářskou ligu o dvanácti týmech. Rozhodli jsme se, že se přihlásíme do vyšší soutěže.

V Dolním Benešově se hrála kvalifikace o kraj, tu jsme zvládli, jenomže přišel problém – bylo nám řečeno, že musíme mít mládež. Jelikož jsme všichni měli děti, postavili jsme z vlastních děcek žákovský tým, který se za dva roky stal mistrem republiky.

Nohejbal vás plně pohltil…

Začal jsem se angažovat v komisi mládeže, podařilo se mi prosadit založení dorostenecké ligy, která funguje dodnes. Na turnaji v Žatci jsem vedl i Pavla Srníčka, který bouchal nohejbal v Bohumíně a nakonec to jako fotbalový brankář dotáhl až do reprezentace.

U fotbalu jste nechtěl zůstat, třeba jako trenér?

Chtěl, trenérskou licenci jsem studoval u Dušana Uhrina staršího v Klánovicích. Dokonce jsem krátce působil v Hradci nad Moravicí, jenomže nohejbal se stal pro mě srdeční záležitostí. A dělat dva sporty nešlo.

S Opavou jste to nakonec dotáhli až do extraligy…

Byly to krásné roky, hráli jsme i federální ligu s Košicemi, Trenčínem, Novým Mestem, Plzní, Karlovými Vary a samozřejmě s pražskými kluby. Měli jsme i dobré výsledky, jeden rok jsme byli čtvrtý nejlepší tým v republice.

Musí vám být asi smutno, když vidíte, jak vrcholový nohejbal z Opavy zmizel…

Nebudu lhát, je a někdy docela dost. Když si vzpomenu, kolik sil nás stálo postavit dva kurty ve škole… Vzpomínám na rok 1996, kdy jsme hostili v Opavě světový šampionát juniorů a žen. Dnes už mi zbyly jen vzpomínky.

Dědí se u Širockých láska k nohejbalu?

Dědí. Syn Jan to dotáhl jako hráč až do reprezentace, hrával za Duklu Písek. K tomu dělal i rozhodčího na světovém šampionátu. Nohejbal hraje i vnuk Ondřej Kurka, ten získal stříbro se vsetínským dorostem v extralize. Letos nastupoval v nejvyšší soutěži za Čakovice, podle mě to je ale pro něj konečná. Úspěšně vystudoval práva a na vrcholový nohejbal už nebude mít čas.

S nohejbalem jste zažil i spoustu legrace a také zajímavých sázek. Se svým žákovským týmem jste porazili tehdejší hráče ligového Kaučuku Lumíra Sedláčka se Zdeňkem Pospěchem…

Byla to nejkrásnější sázka. Postavil jsem žákovský tým, ve kterém byl můj vnuk Ondra a mladší bratr Lumíra Sedláčka Martin, mimochodem také skvělý nohejbalista. Proti nám nastoupil Lumír, Zdeněk Pospěch a Petr Czudek. Mysleli si, že nás smáznou. Opak byl pravdou, dali jsme jim na prdel.

Svého času byli Slováci v nohejbale lepší než Češi. Proč?

Měli lepší hráče než my. Osobně jsem ve Vsetíně trénoval Brutovského s Perunem, kteří patřili ke světové špičce. Byli ctižádostivější a měli to lépe srovnané v hlavě.

Dá se říci, že bez sportu byste si život nedokázal představit?

Sport je součást mého života. Chodím do Plzeňského baru na fotbalové a hokejové přenosy. Koukám na ně i doma, jak v televizi, tak na internetu. Ale zase že bych proseděl celý den u televize, to ne.

Co vás ve sportovním světě v poslední době nejvíce potěšilo?

Jak se zvedl opavský basketbal. Po medailových letech padl na samé dno. Lidé, kteří se kolem něj točí, ho ale umřít nenechali, dokázali ho opět vytáhnout ke špičce. Tohle se podle mě opavskému fotbalu ani hokeji už nikdy nepodaří.

Reporty z basketbalových utkání zpracováváte pro Českou tiskovou kancelář.

Mám to jako koníček. Člověk je tak stále v kontaktu s lidmi. Moc už ale nelítám, limituje mě zdraví, mám totiž na noze amputované prsty.

Těžíte z toho i nyní, že jste aktivně dlouhá léta sportoval?

Asi to tak bude. Člověk musí mít silnou vůli, řada mých vrstevníků už mezi námi není. Otázka je, zda už hrana nezvoní i mně.

Poslední otázka směřuje celkově k opavskému sportu. Jak ho vnímáte?

Každý sport v Opavě měl své období. Hokej zažil obrovský boom, když se postavil zimní stadion. Tento počin sehrál obrovskou roli pro rozvoj hokeje, navíc se tak událo v těžkých padesátých letech. Jednou z velkých postav tohoto projektu byl Otta Halečka.

Evžen Hadamczik s ředitelem Minářem kolem sebe sestavili tým, který se podílel na stavbě fotbalového stadionu. Smekám také před inženýrem Složilem, jenž ze svého syna vychoval výborného tenistu v době, kdy tento sport byl označován za kapitalistický.

Autor: Roman Brhel

1.1.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Cyklostezka. Ilustrační foto.

Cyklostezka má spojit Kravaře s Benešovem

Veřejné prostranství v okolí Červeného kostela v Hlučíně. Ilustrační foto.

Červený kostel se dočká změn

Souhrn fotbalového víkendu

/VÝSLEDKY, FOTOGALERIE/ Přinášíme vám výsledkový servis víkendových fotbalových zápasů na Opavsku a Hlučínsku.

Festival Hrady přilákal do Hradce tisíce návštěvníků

/VELKÁ FOTOGALERIE/ Na dvou pódiích se vystřídala dvacítka kapel a interpretů

V pondělí začíná rekonstrukce jedné z hlavních opavských dopravních tepen

Od Domu kultury Petra Bezruče v Opavě až po obchodní centrum na konci Kateřinek se bude pokládat nový asfalt.

AKTUALIZOVÁNO

II. LIGA: Opava – Sokolov 0:0

/VIDEA, FOTOGALERIE/ Po střeleckých hodech přišel půst. Opavští fotbalisté v sobotu na domácím trávníku uhráli se Sokolovem pouze bezbrankovou remízu. Slezané přitom v prvním poločase měli několik šancí, ani jednu ale neproměnili.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení