Daniel Mekbib: Opavu miluji, je tady nádherný klid

Hodně kvůli squashi cestujete. Jaké turnaje vás nyní čekají?

Začátkem září jedu do Německa a následně mě čeká mistrovství Evropy klubů ve Varšavě. Od června jsem se dostal na 1. místo mužského žebříčku v České republice. Co se týká světového žebříčku, jsem na 220. místě, ale od této sezony začínám jezdit ještě na více turnajů, takže očekávám posun nahoru.

Jak je možné skloubit tolik turnajů, tréninků a studium?

Je pravda, že času mám málo. Příprava je náročná a vlastně celoroční, ale škola mi vychází vstříc, takže to naštěstí nemusím tolik řešit. Je to velký rozdíl oproti tomu, když jsem chodil na základní nebo střední školu, protože mé ambice se od té doby hodně změnily a já trénuji mnohem více.

Být nejlepší jen 
v Česku už mi nestačí. S tím souvisí i sponzoring, protože zahraniční turnaje nejsou levná věc a rodiče mě nemohou podporovat neustále. Jsem tedy otevřený jakékoliv nabídce, či pomoci, abych mohl co nejlépe reprezentovat jak Opavu, tak celou Českou republiku.

Squashi se věnujete už řadu let, změnily se u nás podmínky pro tento sport?

Výraznější posun sleduju teprve v posledních dvou letech. Asociace a kluby v ČR začaly mnohem lépe spolupracovat. Já mohu jen doufat, že tenhle trend bude pokračovat i nadále. Když jsem začínal, tak jsem měl pocit, že tento sport trochu upadá, ale lidé se k němu začali vracet. Především je oblíbený u studentů a starších.

Znají ve světě dobře Českou republiku?

V Evropě nás znají všichni a 
ve světě o nás mají alespoň základní povědomí, i když přiznávám, že jsem se už párkrát setkal s „Československem", ale to jsou výjimky. Navíc si myslím, že nám rostou hodně nadějní junioři, kteří mohou 
ve světě naše jméno ještě více zlepšovat.

Na cizince ale asi jako typický Čech nepůsobíte…

To je pravda. Ať už podle jména nebo podle vzhledu moc jako Čech nepůsobím. Už se mi také stalo, že mi jedna paní nevěřila, že můj táta pochází z Etiopie a snažila se mě přesvědčit, že je z USA. To jsem se tehdy hodně nasmál.

Doma vám exotické kořeny problémy nedělaly?

Neměl jsem s tím nikdy problémy, všichni mě brali takového, jaký jsem. Já odmala jezdím po republice a rychle jsem se seznámil s lidmi, které dodnes vídám třeba na seniorských soutěžích. Můžu tedy říct, že už jsou na mě všichni zvyklí. (smích)

Může si vůbec hráč, jako jste vy, zahrát squash jen tak pro radost?

Já chodím s kamarády na 
squash velmi rád. Ukážu jim, jak se hraje, nebo si jen tak zapinkáme. Nejsem ten typ člověka, který by soupeře drtil za každou cenu a nenechal ho pořádně si zahrát, spíš se snažím udržet míček co nejdéle ve výměně, aby si kamarádi pořádně zaběhali.

V Opavě nyní moc času netrávíte. Vracíte se do ní rád?

Opavu miluji. Vždycky se moc těším, až se sem vrátím. Umím si představit, že tady jednou budu žít, až skončím se squashem. Na Opavě mám nejraději ten klid, přátele a příjemné posezení v místních hospůdkách.

Takže byste v Opavě nic neměnil?

Tak vždycky je co zlepšovat. Nemůžu říct, že mě tady vyloženě něco štve nebo trápí, ale sy-stém MHD se mi moc nelíbí. Ale naštěstí je v Opavě všechno blízko, takže to není takový problém, jako třeba v jiných větších městech.

Jaký je váš největší cíl do budoucna?

Zahrát si na olympiádě! To je asi můj největší sen. Je frustrující sedět doma a nemít možnost nijak tomuto sportu pomoci, aby se na ni dostal. Doufám, že tento rok už to vyjde a v roce 2020 v Tokiu budu moci reprezentovat naši republiku.

Petr Večeřa