Polští vojáci totiž byli v Opavě prvními okupanty, kteří kolem třetí hodiny ranní překročili naše hranice. Spolu s nimi vtrhla do dalších měst a obcí tehdejšího Československa další vojska Varšavské smlouvy s Rusy v čele.

Okupace začala.

Opavané svůj odpor dávali najevo mj. nápisy na budovách. Na fotografii vidíte popsaný výklad Obchodního domu Prior (dnes Breda). Za výzvou Rusové běžte domů je obraz bývalého prezidenta Antonína Novotného přemalovaného do podoby Adolfa Hitlera.

Fotografie pořídil 21. srpna 1968 dopoledne Opavan Zdeněk Mucha, kterému tehdy bylo šestadvacet let. „Byl krásný den plný slunce, půl šesté ráno a já šel na směnu do Minervy. Bylo mi divné, že na obloze létá tolik letadel. O obsazení naší republiky jsem se dozvěděl až v práci z rádia, z něho byla slyšet střelba u pražského rozhlasu.

Směna byla zrušena, tak jsem šel domů, vzal foťák a fotil v ulicích Opavy, co se dalo,“ vzpomíná Zdeněk Mucha. Fotografie měl po celou dobu normalizace schované doma ve skříni a raději je podle svých slov moc neukazoval.

Co bylo 21. srpna? Přijel Ivan…

Víte, co se stalo 21. srpna 1968? To byla otázka, kterou jsme v ulicích města položili náhodně vybraným Opavanům. Starší lidé na tuto událost, kterou mnohdy zažili na vlastní kůži, nezapomínají, ale zato mladší ročníky, až na výjimky, toto téma moc neoslovuje a mnoho o tom nevědí.

„Nevím přesně, co se stalo, ale myslím, že to mělo něco společného s Rusákama. Asi nás chtěli ovládnout,“ marně pátrá v paměti osmnáctiletá studentka Petra Ešíková.

„Tuším,že přijeli Rusáci, ale podrobnosti po mně nechtějte. Ve škole se to sice učí, ale víceméně tak obecně. Dnes se spíše ve společnosti řeší aktuální politika a ne minulost,“ říká dvacetiletý student Michal Cibulka.

Zato čtyřiadvacetiletá Kateřina Slížková se zamyslela obšírněji. „Samozřejmě, že vím, co se stalo. Obsazení naší země vojsky Varšavské smlouvy. Bohužel povědomí o těchto skutečnostech mezi mladými je minimální, a to mne velmi mrzí. Dnes se o tom lidé stále jakoby bojí učit. Existuje ještě pořád určitý odstup učitelů, kteří tyto události většinou prožili. To se podle mne změní, až se vystřídají generace, které to nezažily, a budou mít odstup větší,“ odpovídá.

„Bohužel si nevybavím, co se stalo, ale uznávám, že na minulost by lidé neměli zapomínat. Jo, vy myslíte, jak přijela ta vojska! Jasně! Jenom jsem si to hned nespojil,“ vzpomněl si na poslední chvíli čtyřiadvacetiletý budoucí student Michael Štencel.

Naopak sedmasedmdesátiletý penzista Štefan Smažák si na tyto události pamatuje docela přesně. „No to jsou otázky! Abych nevěděl! Naši přátelé nás přišli navštívit, zasekli se tu a zapomněli dát zpátečku. Já jsem v tu dobu žil v Ostravě, tam přijel Ivan.

Tenkrát jsem měl noční směnu v Nové huti – toho času Huť Klementa Gottwalda. Ze střechy jsme se dívali, jak závod obsazují Rusové v tancích. Mistr byl zvědavý, přijel tam za nima na motorce, co se jako děje, oni si tu motorku od něj půjčili a dodnes mu ji zapomněli vrátit,“ ukončuje s humorem své vyprávění.

(dat, noh)