V neděli byla ranní i velká mše svatá a odpoledne nešpory nebo požehnání. Kostel býval pokaždé zaplněn do posledního místa a po bohoslužbě šli sedláci do hospody, kdežto hospodyně zatím uvařily slavnostnější oběd.

Na božíhodovém stole bylo většinou pečené kůzle nebo jehně na smetaně. K nejznámějším symbolům patří například beránek, zajíček, vejce, pomlázka a vysévání obilí. Beránek je v křesťanské církvi vnímán jako symbol Božího Beránka Krista.

Zajíc symbolizuje hlavně skromnost a pokoru, vejce plodnost a pestré omalování je dílem lidové tvořivostí. Při pomlázce jsou proutím vyšlehána hlavně děvčata, aby prý byla celý rok zdravá, čiperná a veselá. Chlapci dříve při pomlázce navštěvovali zpravidla rodiny, se kterými měli dobré vztahy a tím je utužovali.

Vysévání obilí symbolizovalo začátek jarních zemědělských prací. Ve Slezsku se držely všechny základní zvyky a k nim přibývaly některé místní. Světnice hospodyně vymetaly košťaty z nového březového proutí a nábytek byl čištěn od všeho zlého. Očista se týkala i těla, které bylo umýváno v potoce.

Na Velký pátek byl v kostelích svěcen oheň a z ohořelých dřívek dělali lidé křížky, které nosili na pole k ochraně úrody. Kromě tradičních mazanců se pekly také makovníky a svěceníky, což bylo slané kynuté těsto se zapečeným uzeným masem a klobásami.

Pondělní velikonoční pomlázce se ve Slezsku říkalo „šmigrust“ a byla prováděna spletenými „kyčkami“. Největším svátkem v křesťanských náboženstvích je Velká noc oslavující zmrtvýchvstání Ježíše Krista. V tomto svátku se původně spojil židovský pesach s prvky o umírajících a zmrtvýchvstávajících božstvech orientálních kultů.

Původně se Velikonoce slavily ve stejném období jako pesach a teprve první nicejský koncil v roce 325 stanovil, že se Velikonoce musí slavit první neděli po jarní rovnodennosti a úplňku měsíce, odděleně od svátku židovského.

Tím se Velikonoce staly pohyblivým svátkem a letošní velikonoční božíhodová neděle připadne na 4. dubna.