O to, aby nebyly zlikvidovány, dlouhodobě usilovalo především občanské sdružení Slezský venkov v čele s předsedkyní Dobroslavou Klusákovou. Závory přes přilehlou silnici se spouštěly a vytahovaly ručně. Tuto činnost měl na starosti takzvaný hláskař ze sousední budovy holasovického nádraží.

V dubnu tohoto roku ovšem začala probíhat dlouho plánovaná revitalizace železniční trati mezi Opavou a Krnovem, v jejímž rámci musely být tyto závory, které donedávna byly v opavském okrese unikátem, odinstalovány. Jejich místo zaujme moderní bezpečnostní zařízení, jež se na podobných přejezdech používá.

„Závory stejně jako nádraží k naší obci neodmyslitelně patří. Jedná se o její symboly. I proto nám tolik šlo o to, aby zůstaly v Holasovicích a později našly nějaké nové uplatnění," vysvětloval zakladatel Slezského venkova Lubomír Dehner a vzápětí ještě dodal: „Hned za peronem u nádraží se nachází pozemek ve vlastnictví města. Chceme najít takový prostor, který by byl vhodný. Nechtěli bychom závory umístit někam, kde by bylo pouze místo."

Mělo by mít nějaký smysl. Naše sdružení spravuje také stejnojmenné muzeum. V rámci naší činnosti se snažíme zachránit veškeré architektonické, přírodní a jiné dědictví v naší obci. I proto jsme o ně tolik stáli."

Správa dopravní a železniční cesty (SŽDC) na závory jako na unikátní záležitost nenahlíží. „Takovýchto mechanických zabezpečovacích zařízení jsme na železniční síti k 31. prosinci 2015 evidovali 356," uvedl tiskový mluvčí SŽDC Marek Illiaš.

Například v nedalekých Skrochovicích, které také leží na železniční trati Opava - Krnov, se nacházely obdobné závory, které však byly ovládány místně. Ty však po snesení byly zlikvidovány. „Nebyl zájem je nějakým způsobem zachovat. Oproti Holasovicím nebyly tolik unikátní," poznamenal starosta Brumovic, jejichž součástí jsou právě Skrochovice, František Kuča.

V Holasovicích nestáli pouze o historické zabezpečovací zařízení, ale také o budovu místního nádraží. Ta se měla rovněž během revitalizace srovnat se zemí.

„Na to nedojde. Domluvilo se, že se nic bořit nebude. Nechtěli jsme však nádraží zachovat s tím, že objekt bude nevyužívaný a prázdný. To by nemělo smysl. Chceme, aby se v něm v budoucnu prodávaly jízdenky. Ocenili by to především starší lidé, kteří vlakem jezdí. O tom se ale teprve bude jednat," uzavřel Lubomír Dehner, jehož rodinu s místním nádražím pojí dlouhá historie.

Jeho dědeček zde totiž čtyřicet let působil jako hláskař.