VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jiří Blata: Jel jsem přes Saharu až k rovníku autem za pětistovku

Opava /ROZHOVOR/ - Viděl přes sto zemí na všech kontinentech kromě Antarktidy. V současnosti je předsedou Travel Clubu Opava a má za sebou celou řadu expedicí, které sám organizoval. Tohle je Jiří Blata – opavský třiašedesátiletý rodák, ale zároveň cestovatel a zapálený dobrodruh.

6.6.2011
SDÍLEJ:

Cestovatel Jiří BlataFoto: Klára Jarošová

V současnosti v opavském Obecním domě probíhá expozice s názvem Tajemná Afrika. Málokterý Opavan však tuší, že za touto výstavou stojí právě Jiří Blata. Jestli jste o něm ještě neslyšeli, není se čemu divit. Je natolik skromný, že se straní jakékoliv propagace.

Jak se vůbec ve vás zrodil nápad být cestovatelem?

Odjakživa mě to táhlo k přírodě a nejednou jsem jel na „vandr“ nebo „čundr“. Do ciziny jsem se poprvé podíval zásluhou sportu, kterému jsem se závodně věnoval. Tenkrát to byly pouze země západní Evropy.

Přelomová byla pro mě cesta do Maroka v roce 1975. Zde jsem se spřátelil s Rusy, kteří byli podobného ražení jako já. Spolu jsme pak procestovali skoro celý tehdejší Sovětský svaz, včetně Sibiře.

První cesty jste podnikl ještě v bývalém režimu. Nebylo těžké za totality vycestovat?

Samozřejmě to těžké bylo. Posvětit vycestování mi muselo nesčetně orgánů. A to nejen z práce nebo z KSČ, ale také třeba lidé z uličního výboru. Na schválení expedice jsem čekal třeba i tři roky. Naštěstí pak zjistili, že nemíním z vlasti prchnout, takže cesta za výjezdem už nebyla tolik trnitá. Jednou jsem ale na své žádosti napočítal i 38 razítek.

Takové výjezdy musely být náročné i finančně…

Ano, poskytnuto nám bylo tolik financí, že bychom v cizině vyžili tak tři dny. Proto jsme museli postranně shánět marky od veksláků a pak na hranicích trnout, jestli na to nepřijdou. To bychom měli na nějakou dobu po cestování.

Máte nějaká oblíbená místa, na která se rád vracíte?

Mám. Jsou to takové dva kontrasty. Sahara a Sibiř. Uchvacuje mě nedotčenost lidskou civilizací. Někdy se vám stane, že třeba 14 dní nepotkáte živou duši.

Co vás na cestách uchvátilo nebo překvapilo?

Za ta léta bylo takových situací nesčetně. V poslední době nepřestávám žasnout nad africkými přírodními kmeny. Například v některých kmenech chodí lidé nazí, ale mají kalašnikov (pozn. redakce – druh samopalu). Jakýkoliv spor pak řeší přímo vraždou.

Co je také zajímavé, že ještě stále existují místa, kde prakticky „bělochy“ neznají, jelikož je těžké se do těchto míst dostat vzhledem ke klimatickým podmínkám atd. Po příchodu na vás zírají jak na přízrak a sběhne se kolem vás celá vesnice. Po osmělení vás začnou tahat za chlupy na rukou, protože to neznají, snaží se vám dostat do brašny a nemají problém z ní cokoliv odcizit.

Mnohdy to už bývá opravdu náročné, zvláště když to už trvá třeba dvě hodiny. Další etnika, která nejsou tak odříznutá od civilizace, jsou ale mnohem drzejší. Běloch je pro ně chodící bankomat. Bohužel.

Dostal jste se někdy během cest do nebezpečných situací?

Ano, těch byla opravdu spousta. Např. ještě za totality jsme jeli autem, které mělo najeto přes půl milionu kilometrů až do Kamerunu k rovníku. Odkoupili jsme ho za pětistovku a opravdu jsme mnohokrát měli obavy, jestli vůbec dojedeme. Jednou nám třeba kámen prorazil chladič, a protože jsme měli nedostatek lepidla, díru jsme zaplnili jiným kamenem, který jsme po té zbytkem lepidla zafixovali.

Ale očividně funkčně, protože auto potom jezdilo vesele dál ještě po Opavě.

Jste známý tím, že pořádáte expedice. Jak dlouho taková expedice trvá? Je náročné ji zorganizovat?

Průměrná expedice trvá od čtyř týdnů do tří měsíců, ale zažil jsem také půlroční. Ty bývají náročné především na psychiku, proto musíte vybrat odolný tým, jinak ho rozloží ponorková nemoc. V Himálaji se nám například stalo, že nám zahynuli dva muži, aniž bychom znali příčinu. To taky na náladě nepřidá.

Do toho je mnohdy horko, nedostatek jídla, možnost osobní hygieny je omezená a otravuje vás hmyz. V takových situací se pozná opravdový charakter. Aby člověk byl připravený na expedici, musí být především splachovací a některé věci si moc nebrat. V mnoha případech došlo i k rvačkám, ale to už byla opravdu hustá atmosféra.

Jak vnímá vaše cestování rodina? Musí to být pro ni náročné…

Ze strany rodiny se mi vždy dostalo maximálního pochopení a nikdy mi v ničem nebylo bráněno. Možná je to dáno také tím, že když si mě žena brala, věděla, do čeho jde. Také je nutno podotknout, že jsem vždy zabezpečil finančně domácnost a nikdy jsem ji nenechal na holičkách.

Vzal jste někdy na expedici členy rodiny?

Vzhledem k tomu, že jsou nebezpečné, ne. V poslední době se mnou ale jezdí mladší syn do Afriky. Zároveň mi dělá tlumočníka, protože studuje jazyky a velmi rychle se učí dalším. Na druhou stranu jsem se dorozuměl i dříve pomocí rukou a nohou. Ono to vždycky jde, když se chce.

V současnosti vystavujete v Obecním domě expozici artefaktů z Afriky. Je těžké takové exponáty získat?

Pro mě je jejich získání obtížné, protože mě zajímá jen užité umění. To znamená masky, sošky, fetiše atd., které sloužily při obřadech a rituálech. Bohužel si už kmeny uvědomily jejich cennost a prodají je jen málokdy. Na africkém umění je kouzelné především to, že je anonymní. Tady v Evropě kupujeme obrazy podle zvučného jména, aniž by se nám skutečně líbily. Tím je africké umění jedinečné – je vždy individuální a jeho posouzení je objektivní.

Zrovna takové fetiše se používají k uctívání posmrtného života. Vzhledem k tomu, co jste viděl, slyšel, zaznamenal – věříte v posmrtný život?

Věřím a nejen díky Africe. Když toho procestujete tolik, dojde vám, že svět funguje v tak dokonalé harmonii, že ho zákonitě musí někdo řídit. Například američtí kosmonauti, kteří byli věřící, se po návratu z vesmíru ve své víře ještě utvrdili. Vše viděli svrchu – s nadhledem.

Jaké jsou vaše další plány do budoucna?

Mám odvěký sen v Opavě založit africké muzeum. Pro tuto destinaci je tento druh kultury stále exotický a v České republice v současnosti nic obdobného nefunguje. Mimo jiné by se v Opavě rozvinul cestovní ruch. Artefakty, co jsou k vidění v Obecním domě, jsou jen zlomkem toho, co bych mohl ke zhlédnutí poskytnout.

Klára Jarošová

6.6.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto z ostravské fakultní nemocnice

Pro šestiletou dívku letěl do Hlučína vrtulník

Tipy Deníku

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

Přisedněte k Františkovi z Assisi. Sedí na začátku křížové cesty v Ludgeřovicích

/FOTOGALERIE/ Socha světce sedícího na schodech. Takový obrázek se naskytne těm, kteří zavítají do Ludgeřovic. Konkrétně pak na nově zrekonstruovanou farskou cestu. Zmíněným svatým je Fratišek z Assisi, který se tak stal v Ludgeřovicích počátkem křížové cesty.

Běh Opavou s Karolinou Mališovou a Jakubem Šiřinou se kvapem blíží

Také letos se v Opavě poběží Breda City Trail. Na jeho startu přitom nebudou chybět ani známé osobnosti.

Úřady zjišťují, kolik pětiletých dětí se nezapsalo do školek

Předškoláci z Opavska musejí letos poprvé od září do mateřských škol povinně, za nedodržení hrozí rodičům pokuta do výše až pěti tisíc korun.

Filmaři operují na Opavsku. Natáčí komedii

Režisér Pavel Vaňásek po pohádce s názvem Čertova skála v příštím roce do kinematografického světa přispěje svým dalším dílem. Tentokrát půjde o filmovou komedii Honza dědí mlýn.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení