VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Češi se na rozdíl od Japonců rychle vzdávají, říká japonská korepetitorka Masako Nakajima

OPAVA - V operním souboru Slezského divadla působí už druhým rokem jako korepetitorka drobná japonská klavíristka.

22.9.2007
SDÍLEJ:

Japonská korepetitorka je pro nastudování Yuzury nesmírně důležitá. Foto: DENÍK/Jitka Hrušková

Je manželkou dirigenta divadelního orchestru Jana Snítila a v současné době připravuje s operním souborem nastudování japonské opery Yuzuru v originále.

S hudbou jste se přátelila již jako dítě?

U nás doma zněla hodně často, ale jen z gramofonu. Hlavně tatínek, jehož maminka byla klavíristkou, měl rád japonská i světová díla. Měli jsme klavír, takže jsem na něj brnkala už jako malá. Víc mě lákaly housle, ale ty jsme doma neměli a koupit je nebylo pro mé rodiče v té době možné. Proto jsem zůstala u klavíru.

Tehdy vás asi nenapadlo, jak daleko se jeho prostřednictvím dostanete.

Původně určitě ne, ale když jsem ještě během studia v Japonsku poznala českého profesora Jana Panenku, pochopila jsem, co chci. Naše setkání vyvolalo můj zájem o studium hudby přímo u něj v Praze. Vůbec jsem přitom netušila, co to znamená.

Byly nějaké problémy?

Obrovské. Dostat se ze západní země ke studiu na pražskou AMU bylo v socialistickém Československu pro cizince tehdy hodně složité. Pokud nedostal stipendium, nemohl legálně studovat. Na vyřízení jsem čekala dlouhé dva roky, během kterých jsem musela vypisovat řadu žádostí i dotazníků a shánět spoustu razítek. Nakonec se to podařilo a československá ambasáda mi sdělila, že mohu vyjet.

Asi to byl osud, protože jste v Československu kromě hudby našla i manžela.

Poznala jsem ho přes jeho sestru, která u profesora Panenky také studovala. Já jsem zkraje o známost žádný velký zájem neměla. Ale když se tak moc snažil a neustále mě někam zval, dala jsem si nakonec říci.

Zval vás domů na sbírku motýlů?

To ne, zval mě na výlety do hor a mě potom už žádná vhodná výmluva nenapadla, protože mám hory také ráda. Naše známost začala putováním přírodou a skončila svatbou. I teď si občas na nějaký výšlap zajdeme.

Hory jste musela znát už z Japonska.

Znám a dobře. V naší zemi je jich spousta a bývají o hodně vyšší než české. Vzdáleně možná připomínají slovenské Tatry. Chodívala jsem do nich s kamarádkou pokaždé, když jsem měla čas, ale moc ho nebylo.

Vaše manželství bylo dost zvláštní, protože jste po svatbě žili každý jinde.

Vzali jsme se v roce 1986, když byl manžel dirigentem v Liberci. Letní divadelní prázdniny pak trávíval v Japonsku a já jsem za ním přijížděla zhruba na šest týdnů zase hlavně v zimě. Osamělá jsem se necítila, protože se nám narodila dcera, o kterou jsem se doma u rodičů starala.

Je také hudebnice?

Studovala zpěv na opavské církevní střední varhanické škole a hraje dobře na klavír. Zpěvu se však profesně věnovat nechce, zajímají ji jazyky a také práce u divadla. Proto se vrací zpátky do Japonska, kde bude studovat hlavně ruštinu. Odjakživa se zajímala o ruskou kulturu a uvažuje o tom, že by se po vystudování pokusila dělat v divadle obor, ve kterém jazykové schopnosti využije.

Jaký je rozdíl mezi japonským a českým divadlem?

Budu hovořit o opeře. V Japonsku není takový systém jako v Česku a japonská divadla se zaměřují především na hostující operní soubory, hlavně z Evropy nebo z Ameriky. V posledním desetiletí zažívá Japonsko něco jako „operní boom“ a přijíždí tam daleko víc zahraničních souborů než dříve. Také japonská společnost Nikika sdružuje operní pěvce a občas nějaká představení s pozvaným orchestrem pořádá.

V Japonsku jsou určitě i tradiční divadla.

Jsou dvě a působí jen v Tokiu. První se nazývá Kabuki a představení v něm probíhají tak, že hudebníci v pozadí hrají na tradiční nástroje a zpívají, kdežto krojovaní herci v popředí vyjadřují děj pohyby, mimikou, řečí a tancem. Druhé divadlo se nazývá Nó a zaměřuje se na tragédie, doplňované komickými vložkami Kjógen. Stylizované je daleko víc než Kabuki. Herci vystupují v maskách, a proto nemohou uplatnit mimiku, jejich pohyby jsou pomalé a symbolické Herecké povolání se v těchto souborech dědí v rodinách. Právě Kjógen studuje brněnský soubor Nagomi a přijede s ním 15. října do opavského Slezského divadla.

V Opavě bude ukázek japonské kultury v říjnu víc. Opavské divadlo chystá inscenaci japonské opery Yuzuru, na které se vy sama dost výrazně podílíte.

Dílo znám už z Tokia, a proto mohu při jeho nastudování pomáhat. Je to hodně náročné a už si připadám jako polovina agentury. Jde o japonskou operu s evropskými prvky, trochu připomínající Madame Butterfly. Účinkující budou oblečeni do typicky japonských kostýmů a japonské kultuře bude odpovídat i scéna.

Co všechno musíte opavské pěvce učit?

Hlavně intonaci, výslovnost a význam slov, protože budou zpívat v originále. Překlad do češtiny by pro obrovský rozdíl mezi češtinou a japonštinou nebyl možný. Pro lepší pochopení rolí jim také přibližuji typickou japonskou mentalitu. Jejich úkol je hodně náročný hlavně na paměť, a musím říci, že jim to jde lépe, než jsem očekávala.

Rozdíl v řeči nebude mezi oběma zeměmi jediný.

Obě kultury jsou pochopitelně rozdílné. Japonci si hodně potrpí na slušnost a všechno se snaží říkat zaobaleně. Hovořit takříkajíc „natvrdo“ považují za nezdvořilé. Češi to tak nevnímají a bývají i veselejší a spontánnější. Mám také pocit, že se, na rozdíl od Japonců, při prvních nezdarech zbytečně rychle vzdávají. Možná je to tím, že Japonsko bylo vždycky samostatné, kdežto Česko bývalo pod různými nadvládami.

Tokio i Opava mají společné sakury v ulicích a možná i podobné obchody, ale tím to asi končí. Kde je teď pro vás to pravé „doma“?

Už jsem to přestala rozlišovat. V Japonsku se cítím být víc schovaná v davu, kdežto v Česku jako Japonka budím trochu pozornost. V Opavě jsem si už našla několik přátel, se kterými se cítím dobře, a moc se mi líbí úroveň divadelního orchestru, který má řadu vyloženě citlivých hudebníků. Chodívám se dívat hlavně na operu, které rozumím. Na činohru přicházím málokdy, protože tak dobře češtině ještě nerozumím.

Počítáte s tím, že v Česku zůstanete natrvalo?

Tuhle otázku zatím vyřešenou nemám. Dcera bude studovat v Japonsku a mí rodiče už také stárnou, takže do Japonska určitě pojedu. A protože jsem se seznámila s několika dobrými českými pěvci i hudebníky, ráda bych jim umožnila vystoupení v Japonsku. V tomto směru mám dost zkušeností a ráda pomohu dobré věci. Počítám však i s pobytem v Česku.

22.9.2007
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto z ostravské fakultní nemocnice

Pro šestiletou dívku letěl do Hlučína vrtulník

Tipy Deníku

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

Přisedněte k Františkovi z Assisi. Sedí na začátku křížové cesty v Ludgeřovicích

/FOTOGALERIE/ Socha světce sedícího na schodech. Takový obrázek se naskytne těm, kteří zavítají do Ludgeřovic. Konkrétně pak na nově zrekonstruovanou farskou cestu. Zmíněným svatým je Fratišek z Assisi, který se tak stal v Ludgeřovicích počátkem křížové cesty.

Běh Opavou s Karolinou Mališovou a Jakubem Šiřinou se kvapem blíží

Také letos se v Opavě poběží Breda City Trail. Na jeho startu přitom nebudou chybět ani známé osobnosti.

Úřady zjišťují, kolik pětiletých dětí se nezapsalo do školek

Předškoláci z Opavska musejí letos poprvé od září do mateřských škol povinně, za nedodržení hrozí rodičům pokuta do výše až pěti tisíc korun.

Filmaři operují na Opavsku. Natáčí komedii

Režisér Pavel Vaňásek po pohádce s názvem Čertova skála v příštím roce do kinematografického světa přispěje svým dalším dílem. Tentokrát půjde o filmovou komedii Honza dědí mlýn.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení