Málo kdo si umí představit, jaké to je být v kůži těchto manželů. Je zcela jisté, že se i veřejnost rozdělí v daném případě na dva tábory podporovatelů a odpůrců. Faktem je, že postup státních orgánů v celé věci je místy podivný a nelogický.

Vraťme se ale na začátek. Oleg a Miloslava nemohou mít vlastní děti. Pokoušeli se o umělé oplodnění, ale neúspěšně. Rozhodli se tedy pro adopci a sociální pracovnice opavského magistrátu jejich zařazení do adopčního programu doporučila.

Jako pověstný Kerberos zde ale vystoupil Krajský úřad Moravskoslezského kraje a zařazení do programu zamítl. Toto rozhodnutí poté potvrdilo i ministerstvo práce a sociálních věcí. Manželé se ale odmítli vzdát. Pomocnou ruku jim podalo občanské sdružení Pro bono zabývající se oblastí ochrany lidských práv a oslovilo advokátní kancelář Holubová advokát, s. r. o.

Tím okamžikem se do hry vložil advokát Petr Veselý, který nyní Peterkovi zastupuje a v minulých dnech jejich jménem podal ke Krajskému soud v Ostravě žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, které jim znemožnilo zařazení do adopčního programu.

„Tento krok je nutný pro to, aby se manželé Peterkovi domohli svého práva na rodinný život zakotveného v Listině základních práv a svobod," říká Petr Veselý a pokračuje: „Úřady musí přestat diskriminovat na základě zdravotního handicapu, který ale nijak nevylučuje řádnou péči o dítě."

Soud sám o sobě nemůže rozhodnutí změnit, ale může jej zrušit a vrátit k přezkoumání.

A jaké mají Peterkovi argumenty, kterým chtějí soudce přesvědčit? Opírat se budou především o odmítavý postoj k lékařským posudkům, které prakticky byly hlavním důvodem pro zamítnutí jejich snahy o adopci. „Tyto posudky totiž nebyly takříkajíc košér," vysvětluje Petr Veselý.

Vypracovávat je měli doktoři, kteří manželský pár nikdy na vlastní oči neviděli a vycházeli pouze ze zpráv obvodních lékařů. Ty mnohdy přitom byly i desítky let staré a očividně nepřesné.

„U pana Peterky například argumentují nedoslýchavostí, přičemž jediné vyšetření proběhlo už v roce 1985. V jednom lékařském posouzení dokonce přidal lékař panu Peterkovi devět let na věku, což samozřejmě mohlo ovlivnit jeho závěry," popisují zástupci sdružení Pro bono a dodávají: „U paní Peterkové na druhou stranu posuzující lékaři akcentovali Tourretův syndrom, ačkoli její ošetřující lékař vydal lékařskou zprávu, že Tourretův syndrom není překážkou pro péči o dítě. Existují tedy vážné pochyby o kvalitě lékařského posouzení."

Dalším, oč se budou žalobci opírat, je skutečnost, že se úřady vůbec nezajímaly o to, že s výchovou dětí mají Peterkovi zkušenosti z minulosti i současnosti. „Jsou to navíc moc hodní lidé," hovoří o manželích Petr Veselý.

Miloslava se například touží starat o druhé už od dětství, a proto již absolvovala v dané oblasti řadu kurzů a dokonce vystudovala obor charitativní služby na Dívčí katolické škole. Oleg pro změnu vychovával děti své bývalé přítelkyně a navíc jezdil jako vedoucí na dětské tábory. K tomu všemu se v současnosti ještě příležitostně starají s výbornými výsledky o ratolest jejich kamarádky.

Úředníci přesto dali „štempl", že se adopce nepovoluje, neboť jsou nevidomí a dítě oficiálně vychovávat nemohou.

Veto na šťastný rodinný život

Na povrch se k tomu všemu vynořili i další prapodivné praktiky úřadů. Jak se údajně Peterkovi dozvěděli později, když už bylo pozdě, mohli být do adopčního programu zařazeni, kdyby si ale požádali o „správné" dítě. Oni toužili po asi tak dvouletém děťátku jakéhokoli pohlaví. Podle neoficiálních informací jim bylo ústně sděleno, že jejich šance by výrazně vzrostly, kdyby chtěli adoptovat nejlépe o něco starší romské dítě. Tato informace už ale pro ně přišla pozdě.

Za pozastavení pak stojí i skutečnost, že nikdo nic nenamítal proti zdravotnímu stavu manželů, ani když se pokoušeli o umělé oplodnění. Až s pokusem o adopci najednou přišli úředníci s právem Veto na šťastný rodinný život Peterkových.

Co tedy nastane nyní? Dle Petra Veselého Krajský soud nemá danou lhůtu, dokdy musí záležitost projednat a rozhodnout, nicméně běžná slušnost odpovídá době asi půl roku. V případě odvolání může kauza putovat k Nejvyššímu správnímu soudu a poslední republikovou instancí je Ústavní soud. Nejzazší možností poté zůstane Mezinárodní soud pro lidská práva.

I v případě, že ale Peterkovi uspějí, neznamená to ještě automaticky vítězství. Úřady prostě budou muset celou věc přezkoumat znovu a nikde není psáno, že nerozhodnou stejně. Většinou se to prý ale nestává. Když už totiž nějaká instituce dostane zrušení vlastního rozhodnutí, protože chybovala, rozhodne už poté naopak.

Nedávno v Rakousku v obdobném případě kupříkladu uspěli nevidomí manželé Dietmar Janoschek a Elfriede Dallingerová.

Cokoli předvídat by ale byla zatím jen spekulace a na to, jak vše dopadne, si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. S napětím budou výsledek očekávat i samotní manželé Peterkovi, kteří v současnosti absolvují rekvalifikační kurz v rámci projektu zaměstnávání těžce zrakově postižených v Brně-Chrlicích.