VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Margareta Rützová: Všechno tu bylo tmavé

Opava – Rozhovor s ní byl dlouho nejistý. Nechtěla s námi mluvit. Zaměstnanci Mariana to vysvětlovali: „Je velmi plachá, má pocit, že vám nemá co říci, že jí nebudete rozumět, že si udělá ostudu. Nevěří si.“ Nakonec nás přijala.

4.12.2011
SDÍLEJ:

Margareta Rützová, původem Němka, se do Mariana dostala za války.Foto: Vladimír Meletzký

Gretko, na střeše je koza

Na zažloutlé fotografii stojí v zahradě světlovlasá, asi šestnáctiletá dívka. Je plná nadějí a chuti do života. Vedle ní na pojízdném křesle bělovlasá stařenka. „Byla jedna z těch, o které jsem se starala. Ke konci života se jí to v hlavě už pomíchalo. Říkala mi: Gretko, tam na střeše je koza.“

Dnes zestárla také ona, ale v hlavě to má stále srovnáno. Sudetské dítě, dnes osmdesátiletá Margareta Rützová. Původem Němka, narozena v Mnichově, se do Mariana dostala za války. Jak a proč? Sama to neví a dokumenty, které připutovaly s ní, jsou skoupé na slovo.

Z dětství se jí vybavuje dvojče, bratr Hans, kterého později marně hledala. Vzpomíná si i na maminku, která zemřela, když jí bylo sedm let. Starost o rodinu pak spadla na tatínka. „Hodně si na něho vzpomínám. Byl hodný, ale za války padl na ruské frontě,“ říká.

Všechno bylo tmavé

Osud pak sourozence rozdělil. Hans skončil u cizích lidí v Německu. Měli hospodářství, a tak jim byl dobrý na práci. Gretku přivezli z neznámých důvodů do opavského Mariana. Bylo jí třináct čtrnáct let a byl to pro ni šok.

„Všechno se mi zdálo tmavé. Kam mě to vedete? Bylo mi strašně smutno a pořád jsem chtěla domů. Jenže tam jsem už nikoho neměla, tak jsem si říkala, že musím zůstat,“ vypráví s klidem člověka, kterého už všechno přebolelo.

Ukradené mládí

Řádové sestřičky ji přijaly dobře, ale práce ji nikdo nezbavil. Nejdříve opatrovala v Marianu babičky, pak přijely děti bez rodičů. Prala prádlo, žehlila, vařila, uklízela, sekala dřevo, nosila v kýblech vodu, dřela peří, poklízela prasata a kozy. „Pracovala jsem ráda,“ říká a ani ji nenapadne, že jí někdo někde na základě něčího rozhodnutí ukradl dětství, mládí a vlastně celý život.

„Osud už je takový,“ odpoví, když se jí zeptáte, jak by se její život odvíjel, kdyby zůstala v Německu. Z Německa s ní připutovalo školní vysvědčení se známkami ze čtení, psaní a počítání. Tam její vzdělání skončilo. V roce 1951 se vzdala německého občanství a požádala o české. Němčinu jí však z hlavy režim vymazat nedokázal. Dodnes si češtinu prokládá německými slovíčky.

Padesát let na vrátnici

Nejdelší úsek svého života strávila Gretka na vrátnici Mariana. Dlouhých padesát let. Tu práci milovala, cítila se potřebná. Před třemi lety z vrátnice odešla a musela hledat novou náplň svých dní. Zaměstnanci zjistili, že má velké nadání na ruční práce. A tak Gretka chodí do výtvarné třídy. Zůstává tam denně osm hodin, vyrábí vánoční i velikonoční ozdoby a vyniká úžasnou trpělivostí.

Také pěstuje kytky. V létě má jako první na okně truhlíky s muškáty. Pěstuje, přesazuje, sprchuje. „Naučila mě to kdysi tady v Marianu zahradnice,“ vysvětluje. Zeptat se jí, jaké má přání do budoucna, znamená vyvolat její údiv. „Už mám své roky, tak jaképak přání? Žádné nemám,“ odpoví.

Co o ní řekl ředitel Mariana Antonín Janýška

V souvislosti s paní Gretkou bych chtěl znovu upozornit na osud tzv. sudetských dětí žijících v Marianu, jejichž příběhy už byly v Deníku uvedeny. Prožili zde život, který může většina lidí pokládat za ztracený. Přesto se dopracovali k veliké životní moudrosti a nikdy jsem neslyšel, že by kvůli svému osudu někomu dávali vinu nebo že by někoho nenáviděli nebo že by se chtěli někomu pomstít.

Jsou ve vyšším seniorském věku. Pro mnohé z nás, včetně některých seniorů, by mohli být příkladem. Z jejich úst je možné slyšet slova vzpomínek na pěkné chvíle, slova očekávání nových radostných událostí, slova smíření se svým osudem i s životem v Marianu. Marianum prochází transformací pobytových sociálních služeb, ale oni se už nechtějí nikam stěhovat. Jsou tady doma.

Jsou ve věku seniorů, kteří v případě odchodu ze svého domova do organizace se jménem Domov pro seniory pociťují stesk a mohou podléhat depresím či pocitům osamocenosti. Proto v souvislosti s transformací necháváme těmto lidem dlouhý čas na to, aby se rozmysleli, kde by chtěli žít a s kýmby chtěli bydlet. Věříme, že nakonec najdeme způsob, jak zachovat paní Gretce i ostatním „sudetským dětem z Mariana“ životní jistoty, o které nechtějí přijít.

Autor: Zuzana Urbánková

4.12.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Předvolební debata Deníku

Superdebata Deníku: ptejte se Babiše a dalších lídrů

ON-LINE rozhovor s Milanem Čichoněm, kandidátem ČSSD na poslance PČR

Tento týden představíme prvňáčky ze ZŠ Šrámkova a ZŠ Kylešovice

Spolu se začátkem nového školního roku odstartoval ojedinělý projekt Deníku, který má ambice stát se stejně oblíbeným a úspěšným, jako jsou například Miminka - pravidelné série fotografií novorozeňat z českých porodnic.

Souhrn fotbalového víkendu

/3 x FOTOGALERIE, VÝSLEDKY, TABULKY/ Přinášíme vám výsledkový servis víkendových fotbalových zápasů na Opavsku a Hlučínsku.

Cyklostezka do Hradce je přetížená, v příštím roce by mohla vzniknout další

Někdy to na ní vypadá spíše jako na dálnici v době dopravní špičky. Řeč je o cyklostezce, která spojuje Opavu s Hradcem nad Moravicí.

Bobři vyvolávají emoce. Mnozí rybáři je vidí neradi

Před lety mnozí vítali návrat bobra do přírody, dnes bývá často trnem v oku zejména rybářům.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení