Město Hradec nad Moravicí si vzalo na starost hrobky

O osud hrobek se začal zajímat hradecký odbor Matice Slezské. Na základě jeho iniciativy se zastupitelstvo města rozhodlo, že obě hrobky, které jsou významné i z uměleckého pohledu, převede do svého majetku a nadále o ně bude pečovat.

„Všemu ale předcházelo šetření mezi pozůstalými, zda mají o hroby svých předků zájem. Protože dnes zjištění příbuzní žijí v zahraničí, bylo na náš dotaz odpovězeno negativně,“ sdělil místostarosta Hradce Karel Hanák, který dodal, že hroby tak podle zákona přešly do majetku města.

Všechno stojí peníze

Dalším krokem bylo oslovení firem, které by hrobky odborně posoudily a připravily návrh jejich opravy. „Výsledkem byla nabídka převyšující možnosti města. Hodnota navrhované rekonstrukce dosahovala několika set tisíc korun za každou hrobku,“ postěžoval si místostarosta Hanák.

Přesto město nerezignovalo a pustilo se do hledání vhodných dotačních titulů, oslovili jsme krajanské spolky vzhledem k německé národnosti pohřbených, a také město Vídeň. Také to bylo prozatím negativní, jako problém se ukázalo, že hrobky nejsou zařazeny mezi kulturní památky.

„Posledním rozhodnutím bylo provést nezbytné zachraňovací práce v případě, že se najdou prostředky v rozpočtu na rok 2010,“ doplnil ještě Karel Hanák.

Kdo to byl?

A proč se vlastně město tolik snaží obě hrobky zachránit? Na to nám odpověděl místopis zesnulého kronikáře města Ladislava Sonnka: Rodina Gnändlinger sídlila v Hradci od roku 1880, kdy se sem přestěhoval komisař finanční stráže Ignác Gnändlinger s rodinou.

S manželkou Louisou měli tři syny, kteří se stali významnými muži své doby. Nejstarší Ludwig byl prezidentem Severozápadní dráhy ve Vídni, prostřední Hugo byl dlouholetým primářem a ředitelem Dětské kliniky korunního prince Rudolfa ve Vídni, nejmladší Ferdinand se stal advokátem a získal si značnou popularitu jako obhájce baronky Vetserové ve sporu s císařským dvorem.

V hrobce jsou uložena nejen těla těchto rodinných příslušníků, ale také manželek obou starších bratrů. Rodinu Daute proslavil hlavně Franz Daute, který se stal rakouským podmaršálkem. Vystudoval sice zeměměřičství, ale rozhodl se pro vojenskou dráhu. Působil u železničního a telegrafního pluku v Klosterneuburgu v Rakousku.

V roce 1904 byl jmenován v hodnosti plukovníka velitelem pevnosti Lvov ve východní Haliči. V roce 1908 bylo Dautemu uděleno vysoké vojenské vyznamenání – rytířský Řád železné koruny. Jeho posledním působištěm byl Krakov, kam byl v roce 1912 přeložen již v hodnosti generálmajora.

Ještě před vypuknutím 1. světové války odešel v 57 letech do výslužby a trvale se usadil v hradeckém domě rodiny Gnändlinger, se kterou byl v příbuzenském poměru. Zde i roku 1929 zemřel a byl pohřbem na místním hřbitově.