Netrpí škarohlídstvím, raduje se z maličkostí a je velmi pyšný na to, že má práci, kterou dlouho hledal. V úterý a ve čtvrtek dojíždí autobusem zahradničit do Domova důchodců v Kyjovicích. Spolu s dalšími třemi klienty Mariana žije v chráněném bydlení na Dostojevského ulici.

Mají dva pokoje, společnou kuchyňku a sociální zařízení. Patří zkrátka mezi ty šťastnější, kterým jejich postižení dovolilo být zčásti samostatnými. Do Mariana Milan pravidelně dochází. Za svou oblíbenou sociální pracovnicí Magdalénou Fešarovou a také za „tatínkem Antoníčkem“.

Tak totiž on a jeho kamarádi říkají řediteli Mariana Antonínu Janýškovi. „Máme ho rádi,“ vysvětluje Milan. Rád má také svou opatrovnici, jíž je úřednice magistrátu.

Život se s ním moc nemazlil. Narodil se v Ostravě, v pěti letech skončil v dětském domově na Karvinsku. Do Mariana přišel před 25 lety, od roku 2009 žije v bytě na Dostojevského ulici. „Jsem šťastný, když vidím tady Magdu. Volám jí i večer, a také tatíčkovi Antoníčkovi,“ říká s úsměvem a ohlíží se na Magdalénou Fešarovou sedící vedle něho.

Jeho život běží ve vyjetých kolejích a podle řádu, který mu dává pocit jistoty a bezpečí. Den začíná snídaní, kterou si sám udělá, následuje práce, návštěvy kostela, fotografování, oběd v Marianu, odpoledne proložené procházkami, návštěvami cukrárny, fotbalem či plaváním a večer doma příprava jednoduché večeře.

Pak Pošta pro tebe v televizi, v rádiu nejraději poslouchá blahopřání, na CD Gotta, Bartošovou, Zagorovou, ale hlavně pohádky všeho druhu. „Teď se těším na jaro, na šmigrust, pomlázku mám doma a tady dole v baráku dvě kamarádky,“ říká s nadšením.

Jen prý by chtěl být trochu bohatší, aby si mohl k blízkým narozeninám koupit notebook. Chodí se na něho dívat do výkladu obchodu na Dolním náměstí. Chce to na něm zkusit a v Marianu teď běží počítačový kurz. Když se ho zeptáte, zda by chtěl něco říci na závěr, dlouho přemýšlí a pak vyhrkne: „Že jsem dobrý kluk a kamarád.“

Co o něm řekl ředitel Antonín Janýška?
Milan ví, že podmínky k jeho životu se začaly měnit, když jsme si spolu dohodli jakási „pravidla hry“. Vždycky obstál, a tím dokázal některým nevěřícím zaměstnancům, že je bezvadný kluk, vlastně dnes bezvadný muž.

Dětství a mládí měl komplikované. Neměl nikoho, komu by mohl věřit a o koho by se mohl opřít. Někoho, kdo by splnil to, co mu slíbil. Protože mu taky nikdo nic dobrého neslíbil. Zdánlivě jednoduchá zápletka. Na duši Milana však zanechala hluboké stopy. Zdá se, že dnes jsme za vodou.

Pozitivní motivace však nesmí skončit - a to je ten nekonečný úkol úspěšné sociální práce nejenom s Milanem.