Stavět se ale začalo až za první republiky a vagony tahala malá parní lokomotiva. Byl to nejpopulárnější vláček pro celou Ostravu přezdívaný Hubjar, což znamená, že vozil především výletníky a houbaře.

Nápad postavit místní železnici ze Svinova do Budišovic vyslovil jako první správce Wilczkových lesů L. Sommer. Zjednodušila a zlevnila by dopravu dřeva pro ostravské šachty. Teprve v roce 1919 se přešlo od úvah k praktickým krokům, zvláště kdy ve Slezské zemské správní komisi měl na starosti dopravní referát Jan Černý ze Svinova.

Úřady dráhu odmítaly, ale nakonec bylo spojenými silami, včetně přijetí ostrých rezolucí veřejnosti, dosaženo částečného úspěchu a Slezská vláda v Opavě dala ke stavbě souhlas.

Trik na byrokraty

Byrokracie kladla těžké překážky. Zákon z roku 1919 totiž výslovně zakazoval stavbu místních drah ze státních a veřejných prostředků. Pomohla chytrost: byl předložen návrh postavit drobnou dráhu, ačkoliv mezi ní a místní dráhou není žádný rozdíl, takže povolení bylo vydáno.

Nakonec se ale musely na stavbu dráhy složit zadlužené obce, kterými měla dráha vést. Nejvíce přispěl Svinov, bez jeho vkladu 1,1 milionu korun by se ani nezačalo stavět. Obec Poruba přispěla částkou dvě stě tisíc.

Stavba byla zahájena v březnu 1923 a za dva roky už byl dán do provozu úsek Svinov – Poruba – Vřesina. O tři roky později byla dokončena poslední část trasy vedoucí přes Dolní Lhotu, Čavisov, Horní Lhotu a Kyjovice do Budišovic. Dráha byla v té době dlouhá přes třináct kilometrů a navazovala ve Svinově na spojení Československé dráhy (ČSD) a na místní dráhu Svinov– Klimkovice.

Oslavy nebraly konce

Dráha byla slavnostně otevřena v roce 1927. Když vyjel první vláček, na každé stanici ho vítalo množství lidí v čele se starostou obce. Na konečné v Kyjovicích-Budišovicích se před příjezdem prvního vlaku shromáždilo přes dva tisíce osob. Když vjížděla souprava na nádražíčko, zazněly fanfáry ze Smetanovy Libuše. Prezidentu Masarykovi byl zaslán pozdravný telegram.

Byl to nesmírně prospěšný krok pro rozvoj celé oblasti. V první řadě mohli horníci a hutníci – dříve ubytovaní v podnikových ubikacích a kasárnách – dojíždět denně domů. Což bylo prospěšné z mnoha ohledů. Zlepšil se rodinný život, ale snížil i alkoholismus, protože muži, kteří se večer nevraceli k rodinám, trávili volný čas v hospodě.

Postavená trať sloužila k převozu dřeva, obilí a zemědělských produktů. Jak uvádí ve svých historických pracích Jiří Pchálek (starosta Budišovic), zmizel v té době známý obrázek takzvaných mlekarek, tedy žen, které nosily na zádech velké konve mléka do obchodů a ke svozu do mlékáren.

Výletnický vláček

Když se dráha stavěla, neustále se přetřásaly možnosti, že by bylo vhodné ji prodloužit až do Pusté Polomi, některé varianty uvažovaly o spojení s Hrabyní či Opavou, maximalisté chtěli natáhnout koleje až do Hradce nad Moravicí.

Ale i tak bylo dokončeno úžasné dílo, které dobře slouží dodnes. V roce 1948 byla trať elektrifikována. Na oslavu modernizace se elektrickou tramvají nechalo svézt mnoho významných osobností v čele s ostravským primátorem Josefem Kotasem.

Nedaleko konečné stanice bývalo skvělé koupaliště, které ale s výstavbou rekreačního areálu v Porubě ztratilo na významu. Dnes tramvaj nevyjíždí ze Svinova, ale z konečné v Ostravě-Porubě. Dráha z Poruby do Kyjovic-Budišovic je jedna ze tří meziměstských tratí v České republice a poslední jednokolejná.

V dubnu 2008 zde došlo ke srážce tramvají, přičemž bylo zraněno třicet pět osob, z toho patnáct těžce. Tři lidé byli usmrceni. Proto zde bylo instalováno speciální zabezpečovací zařízení. I dnes je tato dráha velmi populární, v létě ji využívají turisté a výletníci, v zimě běžkaři. A samozřejmě je stále populární mezi houbaři.