Kulturní dům Na Rybníčku se po dvou letech otevřel

Pohled zvenčí i zevnitř svědčí o tom, že investice v celkové výši téměř 154 milionů korun se vyplatila. Kombinace historie a moderny se ukázala jako dobrá volba. V sobotu sice někteří návštěvníci nostalgicky vzpomínali na časy starého „Rybníčku", ale jeho atmosféra už je dávno pryč. Je nutné zahájit další etapu a dát mu novou tvář.

Rozpadající se budova potřebovala rekonstrukci jako sůl. Poctivá a promyšlená oprava kulturáku je jasným důkazem toho, že proinvestované peníze padly na úrodnou půdu. „Myslím si, že rekonstrukce se opravdu vydařila. Povedlo se skloubit staré s novým. Tímto se celá stavba včlenila k image města z přelomu devatenáctého a dvacátého století," poznamenal pedagog Slezské univerzity Pavel Šopák a jedním dechem dodal:

„Když si vzpomenu, jak to tady vypadalo předtím, jde o obrovský rozdíl. Ze sklepa se linul nepříjemný zápach, toalety byly nevyhovující. Budova se nacházela v katastrofálním stavu."

Trocha historie a také moderny

Současnost je úplně jiná. Architekti si s interiérem kulturního domu poradili skvěle. Prostor se jim povedlo prosvětlit především ze strany východního křídla, kde se nešetřilo sklem. Je zde situováno velké okno a i samotné schodiště v prvním patře je prosklené. Krásným způsobem se podařilo zrekonstruovat i hlavní sál. Výzdoba nepůsobí přeplácaně. Naopak vypadá honosně a reprezentativně.

Novinkou je i přístavba z východní strany. Zdálky možná může vzbuzovat dojem zrezivělé železné konstrukce, avšak pokud přijde člověk blíž, přesvědčí se, že se jedná o důmyslný, a hlavně dobře vypadající přechod mezi samotnou budovou a terasou. Právě zde se objevují prvky moderny.

Zachován byl i prostor Pod kaštany. Všem ale musí dojít, že tradiční místo, kam jste si v létě zaskočili na jedno točené a zazpívali si třeba v doprovodu kytary, je pryč. Laviček je sice dost, ale jaksi se nám nechce věřit, že na náměstí Joy Adamsonové, kterému nikdo neřekne jinak než Rybajz, to bude jako dřív. Možná se ale mýlíme.

Nebude ovšem trvat dlouho a vzpomínky na kouzelné letní večery Pod kaštany pominou. Musí pominout, protože rekonstrukce kulturního domu vše nasměrovala na jinou úroveň.

„Mám z toho trochu rozporuplné pocity. Prožil jsem zde mládí a člověk na ty časy rád vzpomíná. Jedná se trochu o bludiště, ale celkově jsem s rekonstrukcí spokojen," uvedl šestašedesátiletý Opavan Boris Lokvenc. Nastupující generace začne novou éru kulturáku Na Rybníčku. „Nikdy předtím jsme zde nebyli. Známe pouze novou podobu kulturního domu. Starší lidé nám ovšem přejí v tom, aby se nám tady líbilo," usuzovaly studentky Zdeňka Cihlářová s Kateřinou Schweidlerovou.

A přesně o tom to je. Do budoucna si každý na novém „Rybníčku" dozajista najde to své. V současnosti sice chybí provozovatel, ale město pevně věří, že se brzo nějaký zájemce přihlásí. Takže pesimismus stranou.

I když Boris Lokvenc k celé rekonstrukci přistupoval trochu skepticky, našel první nespornou výhodu. Alespoň pro pány. „Myslím si, že pokud pánové budou stát pod skleněným schodištěm ve chvíli, kdy po něm bude procházet nějaká dáma v sukni, uvidí něco, co by běžně neviděli," usmíval se Boris Lokvenc.

Petr Dušek