VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Helena Kubátová: Prajzáci mě překvapovali na každém kroku

/ROZHOVOR/ O Hlučínsku se Helena Kubátová z katedry sociologie Univerzity Palackého v Olomouci dozvěděla před lety čirou náhodou. Zdejší region jí svou specifičností naprosto učaroval. Rozhodla se tedy věnovat mu více pozornosti, která vedla až k samotnému výzkumu o způsobu života jeho obyvatel.

12.4.2015 1
SDÍLEJ:

Helena KubátováFoto: Hana Paverová

K získání grantu přispěli velkou měrou místní lidé svou vstřícností, kterou projevili při prvotním „sběru dat" během předvýzkumu. Přestože by svou rodnou Olomouc nikdy neopustila, považuje Hlučínsko za svůj druhý domov. Boří mýty o Prajzácích a občas utrousí nějaký ten prajzský výraz.

Proč jste se vlastně rozhodla blíže studovat Hlučínsko. Čím vás náš region oslovil a zaujal?

Byla to zpočátku vlastně náhoda. Objevila jsem ho v souvislosti s psaním kapitoly do knihy o transformaci Slezska. Hlučínsko mě oslovilo svou specifičností, která se týká jak jeho historie, tak současného způsobu života jeho obyvatel.

Kolik lidí jste v rámci rozhovorů vy a vaši kolegové oslovili? Bylo ze začátku problematické jim výzkum představit a vysvětlit jeho záměr?

Uskutečnila jsem asi 150 rozhovorů, kolega kolem 30. Prajzáci jsou velmi chápaví, nebylo těžké jim vysvětlit, o co mi jde. Mnozí se na mě připravili, měli fotky, někteří si dokonce připravili osnovu toho, o čem by chtěli mluvit.

Jsou velmi pohostinní, nikdy předtím jsem nesnědla tolik koláčů a chlebíčků jako při tomto výzkumu. Každý, kdo se rozhodne na Hlučínsku dělat výzkum, musí počítat s tím, že nějaké kilo přibere.

Co vás během rozhovorů opravdu překvapilo? Dozvěděla jste se například něco ze soudobé, či spíše dávné historie, o čem jste vůbec netušila?

Samozřejmě většinu věcí, 
o kterých respondenti mluvili, jsem neznala. Překvapená jsem byla vlastně permanentně první dva roky. Pak jsem zřejmě pochopila, takže jsem se přestala pořád divit. Je to asi tak: na začátku výzkumu se pořád divíte, ničemu totiž nerozumíte.

Pak porozumíte, ale začnete si klást otázku, proč o něčem tak jasném psát knihu. (smích)

Jak na vás vlastně působí místní lidé – byla jste například mile překvapená, když jste je blíže poznala? Přece jen se o „Prajzácích" tradují různé, i nepříliš lichotivé historky…

Prajzáci mě od počátku překvapovali na každém kroku. Jejich minulost se projevuje 
i v současnosti, jsou soudržní a velmi společensky aktivní. Na druhé straně jsou nedůvěřiví a trvá dlouho získat si jejich důvěru. Ovšem v okamžiku, kdy ji získáte, jsou velmi přátelští.

Překvapil mě jejich patriotismus, jsou hrdí na svou minulost i současnost, na svoje úspěchy. O Prajzácích se traduje, že jsou lakomí, ale myslím, že jsou spíše šetrní.

Dalo by se tedy říct, že se už na Hlučínsku cítíte jako doma? Neuvažovala jste někdy o tom, že byste se sem přestěhovala?

Na Hlučínsku se skutečně cítím jako doma. Přestěhovat bych se tam asi nemohla, přece jen jsem zvyklá na velké město a jeho anonymitu.

Co by vám na Hlučínsku chybělo, a naopak, co byste z Hlučínska „přenesla" do Olomouce?

Chyběl by mi rytmus velkého města, městská hromadná doprava a ona anonymita. Z Hlučínska do Olomouce se asi nic přenášet nedá, nejsem romantička, která touží i ve velkém městě po emocionalitě a blízkosti venkovského regionu.

Vím, že jste měla ze začátku problém porozumět zdejšímu nářečí. Jak jste na tom dnes, bavíte se někdy s místními „po prajzsky"?

Prajzsky se mluvit asi nikdy nenaučím a ani se o to moc nepokouším, stačí mi, že už alespoň částečně rozumím.

Stává se vám v práci nebo doma, že občas „utrousíte" nějaký ten prajzský výraz?

Je pravda, že se některé prajzské výrazy a hlavně přízvuk v mé mluvě už zabydlely, zejména se to týká předložkových vazeb typu „jdu do masařa", „jdu do Moniky", a pak zvláštních výrazů jako „ten pořad se mi podoba", „halečky a zoza" a podobně.

Je nějaká věta nebo slovo, které vám utkvěly v paměti?

Určitě ano. Vzpomínám si, jak mi jedna starší paní řekla o svých dospělých dětech: „Oni už ani ty kobzole něsaďu, kury němaju, hažu to do popelnice a futruju to ščuři."

Vím o vás, že jste se zúčastnila několika hlučínských plesů – jak se na takových akcích bavíte? Taky vím, že jste byla zprvu překvapená, že si na plesy všichni nosí své jídlo. Jak tento „zvyk" vnímáte teď – už si jej nosíte taky?

To, že si Prajzáci nosí na plesy svoje jídlo a pití, mě sice překvapilo, ale dobře to zapadá do obrazu, který jsem si o Hlučínsku udělala. Samozřejmě i já si vždycky přinesu svoje jídlo.

Našla jste si tady za tu dobu přátele?

Ano, o některých lidech na Hlučínsku mohu skutečně říci, že se stali mými přáteli.

Hana Paverová

Autor: Redakce

12.4.2015 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto
2

V pondělí začíná rekonstrukce jedné z hlavních opavských dopravních tepen

Slezský FC Opava - Sokolov 0:0
AKTUALIZOVÁNO
1 37

II. LIGA: Opava – Sokolov 0:0

Proč nejezdí vlaky rychleji

Například na frekventované trase Praha - Ostrava trvala téměř celou druhou polovinu 20. století cesta až šest hodin. Dnes jsou to pouhé tři hodiny a cesta je mnohdy díky servisu jednotlivých dopravců a moderním vozům spíše relaxem.

MSFL: Hlučín – Otrokovice 1:1

Velké zklamání v Hlučíně, domácí mají jen bod.

Opavsko: medu je málo, někde zdraží

Medu je o osmdesát procent méně, tvrdí včelař z Velkých Heraltic.

Borůvky u Pradědu mizí pod křovinořezy

Do nejvyšších partií Jeseníků vyráží v těchto týdnech parta s křovinořezy. V chráněných lokalitách sekají borůvčí.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení