Jana Epikaridis: Neustále se snažím žít naplno

Odjela do Prahy za manželem Petrem Klimešem, který je rovněž bývalým opavským činohercem. Opavané ho občas vídají na televizní obrazovce, kde někteří z nich nedávno viděli i medailonek s Janou. Ta je v současné době členkou týmu zdravotních klaunů.

Jaký vítr vás po škole zavál z Prahy až do Opavy?

Příznivý. Z opavského souboru odcházela jedna mladá herečka a tehdejší šéf opavské činohry Bedřich Jansa hledal náhradu. Zeptal se Jana Kačera a on mě hned doporučil.

Co jste jako Pražanda křtěná Vltavou věděla o Slezském divadle?

Do té doby vůbec nic a nevěděla jsem zhola nic ani o Opavě. Byla pro mě městem, které jsem si musela vyhledat na mapě, a trochu mě vyděsilo, jak je od Prahy vzdálené. Odradit jsem se však nenechala, protože jsem chtěla hrát, a bylo mi celkem jedno, kde to bude. Rozhodla jsem se dobře, v opavském divadle se mi moc líbilo.

Přesto jste ho opustila.

Nic jiného mi nezbývalo. Manžel žil a hrál v Praze, a zbytek rodiny nemohl mít až v Opavě. Přiznávám, že jsem odcházela 
s těžkým srdcem, protože jsem tu poznala spoustu skvělých kamarádů, kolegů a přátel.

Jak jste přišla ke zdravotním klaunům?

Začali mě zajímat po televizním rozhovoru s Bárou Hrzánovou, která je jejich patronkou. Moc poutavě o nich vyprávěla, a když jsem se dozvěděla o konkurzu, hned jsem se přihlásila. Přišlo kolem dvaceti zájemců a uspěli čtyři. Byla jsem moc šťastná, že jsem skončila mezi nimi.

Jak takový konkurz probíhá?

Byl zaručeně nejtěžší ze všech, které jsem až dosud absolvovala. Trval zhruba šest hodin a museli jsme zpívat, pohybovat se, improvizovat, zkoušet kouzla i triky a hodně záleželo na celkovém image každého uchazeče. Moderní klaun není klaun cirkusový. Je hodně o improvizaci a to mě baví. Snažíme se tím pomoci nejen dětem, ale
i rodičům, lékařům a sestrám.

Je to specifická činnost mimo záři reflektorů. Co vám jako herečce poskytuje?

Naprosto mě naplňuje. Můžu každodenně využívat všechny možné dovednosti, kterými se zabývám, a ještě tím přináším smích do míst, kde nikomu často do smíchu není. Toto povolání jsem si do života přivolala. Naplňuje mě a dává smysl.

Zabýváte se ještě něčím jiným?

Kromě osobního rozvoje ve všech směrech i hraním. Jsem zdravotní klaun, mám několik vlastních představení, hraji ve skupině Improvizárium a příležitostně natáčím seriály a reklamy.

Nuda vás zjevně netrápí. Děti jdou ve vašich stopách, nebo mají vlastní cestičky?

Obě mají spoustu talentů, ale zatím se drží všeobecného vzdělání. Rozárka studuje osmileté gymnázium a kromě učení věnuje čas ještě zpěvu, hře na příčnou flétnu a tanci. Společně s bratrem Kristiánem uplatňuje svou fantazii také ve vaření a vymýšlení deskových společenských her. Ale hlavně jsou to normální děti, které také velmi rády tráví třeba celý den v pyžamu.

Manžel býval oblíbeným hercem Slezského divadla. Jak se mu daří?

Petr je členem souboru Městských divadel pražských, tedy ABC a Rokoko. Navíc dostává hodně příležitostí před kamerou.

Životní sen si zřejmě splnil. Vy také, nebo stále ještě sníte?

Mé životní sny se mi plní skoro na počkání. Moc si to užívám a každý den za to děkuji. Ale mám jich pořád spoustu nesplněných. Naštěstí.

Vzpomenete si při nich někdy 
na Opavu?

Na Opavu a hlavně na přátele myslím velmi často. Naposledy jsem byla ve městě na Vánoce a hned jsem toho využila. Se všemi kamarády jsem tam oslavila své čtyřicátiny a byla to paráda. Jsem ráda, že opavské přátele stále mám.

Kolegyně Sabina Muchová se při mém stěhování vsadila, že na ně do roka zapomenu, a já, že se to nejspíš nestane. Vyhrála jsem. Sábo, dlužíš mi pořád výhru!