Jiří Tichý: Každý pes nervozitu vycítí

Co se vlastně pod pojmem sportovní kynologie skrývá?

Jedná se o sport, kde vystupuje psovod a pes. Bývají to psi služebních plemen, nejčastěji němečtí ovčáci, dobrmani nebo rotvajleři.

Samotná příprava se děje ve třech částech. První je mimo areál, někde v poli, kde se rozmístí pachové stopy a pes má za úkol je najít. Druhou částí je poslušnost, kdy se kontroluje, jak pes reaguje na povely. A posledním oddílem je obrana, jejíž součástí je už i figurant, který má na sobě speciální rukáv, do něhož pes kouše a snaží se jej ukořistit.

Mezi známé disciplíny patří také agility. Jaký je mezi těmito dvěma rozdíl?

Při agility pes skáče překážky na čas. Nechodí nikam do terénu, jen se postaví na start, proběhne daný úsek a tím to končí.

V úvodu jste se zmínil, že sportovní kynologie je určená jen některým psím plemenům. Proč tomu tak je?

Tyto rasy jsou tomuto sportu nejlépe uzpůsobeny, a proto bývají k vidění nejčastěji. Jsou ale pochopitelně i výjimky. Mistrovství mládeže se kdysi účastnila dívka s retrívrem, soutěžil už i bobtail. Vůbec to není limitováno plemenem, pouze samotným výkonem.

Jednou také ve vyřazovacích závodech na mistrovství světa závodila i border kolie. Každé plemeno má také své mistrovství, třeba letos od prvního do třetího července se uskuteční Mistrovství republiky německých ovčáků v České Třebové. Tam budu vystupovat jako rozhodčí.

Takže i ostatní rasy mají své vlastní soutěže?

Ano, většinou každé pracovní nebo sportovní plemeno má své mistrovství, třeba knírači, rotvajleři a podobně. A poté je mistrovství všech plemen dohromady, které pořádá Mezinárodní kynologická federace, letos bude ve Slovinsku.

Jistě je to individuální, ale jak dlouho přibližně trvá, než je pes pro závody dobře vycvičen?

Štěně zpravidla dostanete domů v jeho sedmi, osmi týdnech. Už od této doby je potřeba si s ním pomalu začít hrát a začít s výcvikem. Všeobecně lze říci, že dobrý pes je na závody připraven asi ve třech letech.

Vypozorovalo se, že příprava psa na vrcholné závody, to znamená na mistrovství světa, zabere čtyři až pět hodin denně. Do toho je započten například i transport, ale samotný trénink je zkrátka velmi intenzivní.

Jak dlouho se této disciplíně věnujete, co vás k ní přivedlo?

Zajímám se o ni od roku 1980, letos je to tedy už šestatřicet let. Tehdy jsem ve svých patnácti dostal od tatínka fenu německého ovčáka a začal jsem s ní chodit na cvičák. Nejdříve jsem se účastnil pouze soutěží a psa jsem tedy jen cvičil.

Protože aby se někdo mohl stát figurantem či rozhodčím, musí mít dostatek zkušeností z toho začátku a postupně se propracovávat dále.

Vy jste tedy nejen rozhodčím, ale i figurantem?

Ano, v osmnácti jsem se stal figurantem, doteď jej dělám, ale už jen na zkouškách, při nejvyšších závodech ne. Teprve až je člověk dost zkušený a má všechny potřebné zkoušky splněny, může si zažádat o to, aby se mohl stát rozhodčím druhé třídy.

Dalším stupněm je rozhodčí první třídy, kterým teď momentálně jsem i já. Znamená to, že mohu tuto práci vykonávat v rámci celé republiky. Pak už je pouze kategorie mezinárodních rozhodčích, tím ale aktuálně nejsem.

A největší úspěchy? Na co nejraději vzpomínáte?

Jsem dvojnásobný mistr republiky ve sportovní kynologii z let 2005 a 2006 a také mistr Moravy. Na mistrovství světa jsem byl nejlépe třináctý. Určitě jeden z nejkrásnějších zážitků bylo letět do Japonska, tam jsem cestoval jako figurant.

Práce se zvířaty je celkově těžká, psi vnímají vaše nálady. Když jste při závodech nervózní vy, je i váš pes. A to pak bývá hrozné, protože dlouhý trénink a výcvik jsou k ničemu.

Stávají se při závodech i nějaké kuriózní situace?

Sem tam ano. Humorné bývají příběhy založené na nepozornosti psa. Tisíckrát něco nacvičíte, pes ví, co má dělat, ale postaví si hlavu a nestane se tak. Jednou se jeden místo toho, aby ležel na místě, sebral a odešel do vzdáleného bufetu, kde sežral řízek, pak se poslušně vrátil a lehl si zpět na místo.

Rozhodčí pochopitelně se smíchem musel konstatovat, že zkouška nebyla úspěšná.

Veronika Bernardová