A že se bylo na co koukat! Plazi, obojživelníci, hmyz a také ryby. Seznamte se se vším, na co v teraristickém, respektive akvaristickém kroužku můžete narazit.

Vedoucí prvního z nich, Pavol Hodák, ve spolupráci se svými sedmnáctiletými svěřenci Lukášem Výtiskem a Martinou Čechovou nám zblízka ukázal, jaké skvosty zdejší terária nabízí. Po krásně zbarvených užovkách mandarínské a červené teraristická ikona Opavy, která ve středisku volného času pečuje o plazy už neuvěřitelných šestatřicet let, sáhla pro největší exemplář, který se v Husově ulici chová.

Je jím tři metry a deset centimetrů dlouhý samec krajty tmavé jménem Oskar.

„Vůbec se nemusíte bát. Tenhle had vám stoprocentně nic neudělá. To anakondy žluté, tam bych s takovým klidem moc nesahal," ukazoval na vedlejší terárium, kde leželi stočení velcí hadi, kteří jsou poměrně útoční a v případě ohrožení vypouštějí i nepříjemný zápach.

Během toho, co jsme si prohlíželi nádherně zbarveného a vzrostlého leguána, jenž se s ochotou nechal drbat doslova jako pes, místností se rozlehl slabý zvuk hadího syčení. Lukáš Výtisk zrovna napustil lavor, v němž se svou kolegyní Martinou namočil Oskara a snažil se ho zbavit staré kůže, kterou se mohutné krajtě nepovedlo dobře svléct.

Držet v rukou velkou hlavu hada, ještě tak obrovského, a poslouchat jeho sykot, asi by se nám rozklepala kolena. „Oskar není agresivní. Kůže obzvlášť na hlavě ho musíme zbavit. Kdybychom se na to vykašlali, stará kůže by se na sebe mohla navrstvit a had by pak de facto oslepl," podotkl Pavol Hodák.

Společně s ním jsme se podívali také na pestrobarevné žáby pralesničky, jejichž jed využívali indiáni z Amazonie do svých šípů. Poslední zastávkou se nám potom stalo oddělení akvaristiky. Mezi všemi nádhernými rybami nás zaujaly masožravé piraně.

„Lidé si myslí, že jsou nebezpečné. Pokud bych ovšem nyní strčil dovnitř ruku, stoprocentně by odpluly. Na člověka neútočí," uklidňoval nás těsně před odchodem Pavol Hodák.

Starají se o sedmačtyřicet druhů zvířat

Teraristický kroužek Stanice mladých turistů a přírodovědců v Husově ulici v Opavě pečuje o 125 zvířat. Hadi, ještěři, želvy, obojživelníci, pakobylky či třeba pavouci jsou zde chováni celkem v sedmačtyřiceti druzích. Když někdy před šestatřiceti lety začal Pavol Hodák budovat základy teraristického kroužku, neměl ani zdaleka k dispozici takové množství terárií a hlavně zvířat, jako má dnes.

„Pokud to porovnám, je to až neskutečné. Původně byla zabrána jen jedna místnost. Měl jsem tady pár terárií. Momentálně už některá terária musíme umisťovat i na chodbu," usmíval se sympatický vedoucí kroužku Pavol Hodák. 


V současnosti do tajů teraristiky zasvěcuje malé děti, ale kdysi i on začínal úplně od nuly. „Nevěděl jsem o tom zhola nic. Učil jsem se za pochodu. Kupoval jsem si všechny dostupné knížky a snažil se dozvědět co nejvíc," líčil své zážitky z konce sedmdesátých let. Také jemu trvalo, než pochopil, co si při manipulaci především s hady může dovolit.

Pokousán byl několikrát, ale na první velký „kousanec" nezapomene. „Byla to moje chyba. Měl jsem mladé krajty a při krmení jsem jim rukou šmátral v teráriu. Jedné z nich se to příliš nelíbilo. Zakousla se mi do ruky, obtočila se kolem ní a blízkého kovového sloupku a nechtěla pustit. Musel jsem volat kolegu. Až s jeho pomocí se nám podařilo otevřít její čelisti a odmotat ji. Bylo to pro mě velké ponaučení," přiznal Pavol Hodák.

Momentálně učí základům teraristiky menší ale i větší děti. Po teoretické části následuje praxe, v níž se čistí terária a členové kroužku si s plazy mohou „pohrát".

„Ve skupině určené starším už mám pouze dva svěřence. Martinu Čechovou a Lukáše Výtiska. Chodí sem už asi deset let a jsou jediní, kteří dlouhodobě vydrželi," představoval nám své žáky, kteří různé druhy plazů chovají i doma.

A jedna informace pro možné zájemce. Teraristický kroužek je možno navštívit každou neděli dopoledne, kdy je otevřen pro veřejnost.

Fungují i jako záchranná stanice

Jestliže jste se někdy pídili po tom, kde třeba končí exotičtí hadi, které čas od času policisté odchytí, pak vězte, že právě ve Stanici mladých turistů a přírodovědců. „Všechno jde k nám. Dříve nám podobně zajištěné plazy vozili i z Ostravy," řekl Pavol Hodák.

V minulosti se v Husově ulici objevila zvířata, která byla zabavena pašerákům. „Je to už hodně dávno, co k nám donesli asi padesát želv zelenavých. Měli jsme jich plný skleník. Nevěděli jsme, kam je všechny dát," poznamenal.

Naposledy vedoucí teraristického kroužku řešil dva asi dvaceticentimetrové kajmany brýlové, které policisté odebrali jejich majiteli, protože neměl potřebnou dokumentaci: „Stalo se to asi před třemi lety. Dotyčný si ovšem rychle pořídil papíry a kajmani se u nás dlouho neohřáli."

GLOSA: Je had slizký? Ale kdeže…

Když jsem před nedávnem navštívil Stanici mladých turistů a přírodovědců, byl jsem přítomen i „vypuštění" největšího hadího exempláře, s nímž se tam můžete setkat. Tři metry a deset centimetrů dlouhého, osmnáct kilo vážícího a devět let starého samce krajty tmavé Oskara.

Vzhledem k tomu, že k těmto nádherným zvířatům chovám více než vřelý vztah, nemusel mě Pavol Hodák dvakrát pobízet, jestli si ho budu chtít dát na krk. Většího hada jsem doposud na ramenou neměl. Dvoumetrové užovky červené mých známých jsou oproti Oskarovi slabým odvárkem.

Abych si tady ale nehrál na hrdinu, musím přiznat, že osmnáct kilo se pronese, a když se krajta svou hlavou začala blížit k mé hlavě, začínal jsem mít, jak se lidově říká, v kalhotách. Až uklidňující slova členů teraristického kroužku mě hodila do pohody. Celkově šlo o famózní zážitek a doufám, že si to ještě někdy zopakuju.

A ti z vás, kteří se hadů bojí a možná se i přidávají k mylnému mýtu, jenž tvrdí, že tento plaz je slizký, mohou být klidní. Garantuji vám, že málokteré zvíře má hebčejší kůži než právě had.

Petr Dušek