Stačí neodborně provedený piercing nebo tetování a ve vašich játrech se s trochou smůly nadlouho zabydlí cirhóza nebo rakovina. Opavský a hlučínský deník na to tento týden upozornil primář infekčního oddělení Slezské nemocnice v Opavě Petr Kümpel.

Nárůst pacientů s hepatitidou C je evidentní

Toho redakce původně oslovila v souvislosti s epidemií jiného typu žloutenky, lidově nazývané jako nemoc špinavých rukou, odborně hepatitida A, která především v Praze a středních Čechách v současnosti přerostla do epidemických rozměrů a stále se šíří. Jak nás primář infekčního oddělení Slezské nemocnice ujistil, slezské metropoli podobná epidemie nehrozí.

„V současné době jsou na oddělení doléčováni s touto nemocí dva pacienti,“ uvedl Kümpel. Vzápětí nicméně varoval před zhoršující se situací ohledně narůstajícího počtu infikovaných žloutenkou typu C. To potvrdil i vedoucí kontaktního centra Pod slunečníkem Antonín Daněk. Centrum sídlící na Hradecké ulici se stará o narkomany a podle Daňka je nárůst žloutenky typu C u jejich klientů patrný. (ČTĚTE VÍCE).

Přesto mnoho lidí žije s falešným uspokojením, že „céčko“ je pouze nemoc narkomanů píchajících si drogu injekční stříkačkou, je to pravda jen částečně. „V případě žloutenky typu C je dnes nejnebezpečnější injekční jehla kontaminovaná krví pacienta s touto chorobou. Krev aplikovaná ve zdravotnických zařízeních při transfusi je opakovaně na tuto nemoc vyšetřována a rozhodně bezpečná. Naopak rizikové může být laické tetování, piercing a podobné praktiky, při kterých je porušována integrita kůže, zejména pokud není používáno stoprocentně sterilní náčiní,“ prozrazuje Kümpel.

Jak jsme zjistili, je vzájemné propichování částí těla a následná aplikace piercingu velmi módní především mezi místními středoškoláky. Většina z námi dotázaných milovníků piercingu přesto podle svých slov zajde raději do profesionálního salonu a amatérské propichovače údajně znají pouze z doslechu a od vidění. Všichni se dušují, že si dávají pozor, a to právě proto, že si rizika spojená se žloutenkou uvědomují.

Risk je zisk, říká studentka

„Sama jsem si propíchla nos sterilní jehlou z lékárny. Rizik si jsem vědoma, ale já jsem to měla všechno z lékárny a náušnici jsem předtím dala do hypermanganu,“ vysvětluje devatenáctiletá studentka Martina z Opavy.

Podobně mluví i stejně stará studentka Veronika. „Případy, co znám, si většinou nechávají propíchnout uši, každý používá jehlu zvlášť. To si většinou každý hlídá. Já si všechno nechávám dělat profesionálně. Jsem si vědoma rizik, ale to víte, risk je zisk,“ říká.

Další námi oslovená opavská studentka Zuzana si je rizik rovněž vědoma a sama si proto nic nepropichuje. Byla ale svědkem případu, kdy si někdo kvůli piercingu propíchl kůži a s odborností a hygienou si přitom hlavu nelámal.

„Znám případ, že si holka sama propíchla ret. Normálně se to dělá, že si na festivalu něco propíchnou zicherkou,“ dodává. Pouze na odborníky se spoléhá devatenáctiletý Opavan David Sniegoň. „Přesto znám lidi co ne a vytvářejí si piercingy sami, já osobně v životě nikdy, a to jsem proti žloutence očkovaný,“ přiznává s tím, že rizik si je vědom, proto navštěvuje pouze profesionály.

Tatér: jsme pod záštitou hygienické stanice

Pravidlo nový vpich rovná se nové náčiní, však prý ani u profesionálů neplatí stoprocentně. „Například uši se dělají jehlami, vždy platí jedna jehla jeden piercing. Obočí se ale dělá speciálními kleštěmi, které se sice používají opakovaně, avšak vždy se po použití čistí a nechávají vyvařovat,“ upřesňuje ještě piercingem výrazně ozdobený student David Sniegoň, který navštěvuje salon Martina Beka na Nákladní ulici.

Tatér a majitel salonu na Zámeckém okruhu v Opavě Daniel Glos vysvětluje, že jeho studio má smlouvu s nemocnicí a je pod záštitou Krajské hygienické stanice v Ostravě.

„Používáme jednorázové jehly, které se sterilizují. Na internetu máme prohlášení, kterým klient potvrzuje, že je zdravotně v pořádku. Prohlášení ale nemusí být doloženo lékařským protvrzením.“ I on se čas od času s vlastnoručně aplikovaným piergingem podle svých slov setkává. Pozná to prý podle toho, že je piercing většinou křivě vpíchnutý.

Co je žloutenka

Žloutenka je virové onemocnění, které způsobuje zánět jater. Hepatitid, neboli infekcí napadajících játra je mnoho, pouze některé však mají zhoubný vliv na náš organismus. Nejdříve byly zjištěny žloutenky A a B, v současnosti lékaři většinou infekční žloutenku rozdělují do pěti druhů (A až E).

„Áčko“ je akutní infekční onemocnění, které postihuje játra a zpočátku může připomínat obyčejnou chřipku. Dostaví se únava, nechutenství, nebo například bolesti zad. Kromě krví nebo pohlavním stykem se přenáší také pouhým dotykem. Právě tím je takzvaná nemoc špinavých rukou nejnebezpečnější.

Přestože je léčení „áčka“ pro nakaženého časově, psychicky i fyzicky extrémně náročné, nemoc naštěstí téměř nikdy nepřechází do chronického stádia.

Daleko nebezpečnější a zrádnější je „béčko“. Obvyklé příznaky se nemusí objevit vůbec a nemoc může přejít až v destrukci jater, cirhózu nebo rakovinu jater. Finančně velmi náročná léčba je navíc prováděna s průměrnou úspěšností jen něco málo přes padesát procent.

Proti těmto dvěma typům se lze nechat očkovat, to se však netýká hepatitidy C. Proti béčku se od roku 2000 u nás očkují děti plošně. Další typy žloutenky se na našem území téměř nevyskytují.

Proti zrádnému céčku nelze očkovat

Žloutenka typu C je virový zánět jater, který se přenáší především přímým kontaktem s lidskou krví a ve finální fázi může skončit cirhózou jater, rakovinou a následnou smrtí.

Byla objevena v roce 1989 a nelze se proti ní chránit očkováním. Při včasném odhalení ji však naše medicína dokáže s poměrně dobrými výsledky léčit. Prvotní příznaky i důsledky jsou přibližně stejné jako u „béčka“, nicméně ani u „céčka“ se nemusí projevit vůbec.

V ohrožení jsou především narkomani, kteří si mezi sebou půjčují injekční stříkačky. Pokud nejsou zajištěny výborné hygienické podmínky, může být velmi riziková také aplikace tetování a piercingu (viz článek). Odnést si domů céčko můžete i po sexuálním styku.

Nakazit žloutenkou typu C se však lze i společným užíváním zubních kartáčků, holicích strojků a podobných předmětů. Podle odhadů jsou „céčkem“ nakaženy až tři procenta lidské populace, tedy přibližně sto osmdesát milionů. Z to asi pět milionů žije v západní Evropě.

(jk, kat)