Evropská unie se ústy některých svých představitelů postavila na stranu Francie ve sporu o ponorkový kontrakt s Austrálií. Z Bruselu se šíří slova o „společné unijní reakci“. Unie hrozí Austrálii zrušením už téměř hotové dohody o zóně volného obchodu, vzduchem létají hlášky o přehodnocení vztahů se Spojenými státy.
Není to namístě. Jistě, Francie přišla o obří mnohamiliardový kontrakt na dodávky ponorek. Je nutné, aby Australané zaplatili všechna penále a odstupné, která z toho vyplývají. Ale podstata toho, proč se Austrálie rozhodla zakoupit raději americké a ne francouzské ponorky, je víc než jasná a nemá se zradou nic společného.
USA totiž Austrálii jako první zemi vůbec nabídly dodávku jaderných ponorek, které jsou technologicky někde úplně jinde než ty konvenční francouzské. A ani Austrálie není tak bohatá, aby si mohla dovolit dva obří kontrakty na dodávky ponorek zároveň.
Místo velkého kraválu, který nyní Francie spustila, by se měla Paříž zamyslet, jak se připojit k vojenské dohodě USA, Austrálie a Británie. Pokud chce tváří v tvář čínské expanzi v Pacifiku uhájit zámořská území, nic jiného Francii nezbývá. Západní demokracie musí v Tichomoří spojit síly, pokud mají mít šanci snahám Pekingu o ovládnutí Pacifiku čelit.
Proto je nutné se přes „ponorkovou zradu“ přenést a ne ji hrotit. Je to v zájmu EU i Francie.