Kdysi existoval okresní úřad. Měl svoje úředníky specialisty i specialistu na takzvanou romskou otázku. A tím specialistou byla Erika Gužiová. Já jsem cikánka už padesát let a nestydím se za to, Romku na mě nezkoušej, prohlašovala hrdě s rukama v bok.

Erika kouřila jak tovární komín, hlas měla jak hasičská trubka, a používala slovník brzdiče houpaček. Často vzpomínala na svou mámu, která si vzala za muže gadža proti vůli obou rodinných klanů, bílých i těch druhých.

Erika vystudovala střední školu, její syn si to mířil rovnou na vysokou. Pokud by ale člověk hledal rasistu k pohledání, tak u Eriky by uspěl. Cikán potřebuje velkej bič a malej dvůr, prohlašovala drsně.

Je to tak, Erika svoje soukmenovce nešetřila. Běda rodině, která se rozhodla neposílat svoje děti do školy. Dřív či později mohla čekat, že se u jejích dveří objeví rozzuřená furie. Dospěláky seřve a děcka odtáhne do školy za ruku třeba násilím.

Jiný by se s takovým přístupem dočkal od hlavy rodiny kapesního nožíku do zad. Erika si to mohla dovolit. Byla Romka, pardon cikánka. Věděla, jak je to těžké narodit se do romské rodiny jako holka. Že správná žena umí obstarat chleba a z jedné koruny udělá dvě. Že chlap je hlava rodiny a přes to nejede vlak. Že ženská je kuchařka a služka, kterou rodiče mohou provdat už v pubertě a čeká se od ní, že bude rodit. Teprve až se z ní stane tchýně, terňi bory, může svojí snaše vrátit i s úroky, co si musela za mlada vytrpět.

Erika věděla, jak je těžké s tmavým obličejem hledat práci, půjčovat si a dlužit. Erika Gužiová tohle všechno znala, viděla to kolem sebe na svých příbuzných. Ale byla tady její máma, která ji nešetřila. Když chodila ze školy s brekem, že tam už nepůjde, protože se jí spolužáci posmívají a říkají černá hubo, byla to máma, která zasáhla a řekla: „Vůbec! Ty si utřeš slzy, najíš se, půjdeš spát a ráno se mnou budeš vstávat a pomažeš. Jak si to představuješ? Blondýna nikdy nebudeš. Pořád budeš Cigoška.“

Současně Ivetě říkala, že není možné, aby v jedné škole a na celém světě nebyl jediný člověk, který by jí nedal šanci, aby ukázala, co v ní je. „Když dnes utečeš, budeš utíkat celý život,“ řekla jí. Jsme jedné krve, ty i já, příteli Balú.  Erika Gužiová si mohla dovolit stavět romské rodiny do latě, byla jedna z nich. Takzvaně romský problém, bohužel nevyřeší nikdo jiný, než zase jenom Rom.

Pardon Eriko, cikán.