Kliknutím zvětšíteAsi by se slušelo začít nový rok něčím optimistickým. Jenomže: Ze světa se na nás valí další vlna koronaviru – částečně zpochybňující dosavadní úspěchy v boji s touto nemocí. Z východu slyšíme ruského vládce, kterému jsou práva národů ukradená a je připravený k lokální válce, aby Rusku vrátil pozici imperiální mocnosti. Drtivý tlak rudé Číny si nejlépe uvědomují na Tchaj-wanu a v Hongkongu. A k tomu všemu hodnotu dosavadní práce jednoho každého z nás ohrožuje inflace.
Tolik špatných zpráv v jedné chvíli zní skoro jako vtip. Jenomže ona je to skutečnost. Svět jako by přestal být bezpečným místem dávajícím člověku naději na zajištěnou budoucnost. Otázkou ovšem je, jestli takovým místem někdy byl.
Martin Vopěnka
je spisovatel a nakladatel
Jak by mohl být? Jsme přece nepopiratelně biologické útvary, rodíme se do nedozírného a těžko pochopitelného vesmíru a v samých základech naší existence je neodvratně zabudovaná smrt. Ta na nás čeká na konci naší pouti, ať jsme optimisté či pesimisté, bohatí či chudí, úspěšní či ztracení. I kdybychom si stokrát napsali do ústavy, že máme právo na dlouhý a důstojný život, nakonec o něj stejně přijdeme.
Můžeme si samozřejmě klást otázku, jestli má náš život alespoň ve své duševní rovině nějaké pokračování a jakou by takové pokračování mohlo mít podobu. Pravdy, anebo dokonce záruky za ni se však dobereme stěží. Nanejvýš se nám poštěstí prožít prchavý okamžik, který jako by pohled za oponu osvítil.
Že už těch hrůz a nepříjemných pravd vrším neúnosně mnoho? Ale vůbec ne. Je to totiž právě naopak. Jakmile si uvědomíme, anebo spíš znovu připomeneme tuhle nezajištěnost našich životů, začnou se všechny dobové obtíže, jakkoliv vážné, jevit jako celkem nicotné. Mohlo přijít něco mnohem horšího. Třeba pandemie nějaké mnohem vážnější nemoci, při které bychom viděli umírat především naše děti namísto našich babiček a dědečků. A to ještě klidně v mnohem významnějších počtech.
Je vlastně velké štěstí, že pandemie, která nám připomněla naši biologickou zranitelnost a podstatu, stejně jako neohrabanost naší robustní civilizace, má jen takovou podobu, jakou má.
Harašení zbraní na východ od nás je vážnější. I lokální zájmy a konflikty, totiž mohou přerůst v konflikt světový. Přičemž zbrojní arzenály, které jsou na obou stranách k dispozici, by dokázaly vyhubit hned několik planetárních civilizací.
Znovu je tu však i jedna výhoda: V éře tak mohutné ničivé síly nelze světovou válku vyhrát. Naopak, všichni by ji prohráli. Pustit se tak do ní může leda sebevrah. Přičemž motivací vládců bývá spíše touha po moci a věčné slávě. A tak konflikt, jakkoliv odpudivý, bude nejspíš jen lokální, přičemž hlavní jeho municí bude palba slov.
Ekonomickou krizi, kterou způsobil koronavirus, jsme přebili tištěnými penězi. Inflace tím pádem přijít musela. Není to nic jiného, než přirozená korekce. A není to tak špatné řešení: Namísto náhlého zborcení a bolestného krachu mnohých je to postupné úměrné zchudnutí všech. Ve výsledku nic víc než návrat o několik let.
Žilo se nám před pěti lety nějak obzvlášť mizerně? Nežilo. No tak se tam co do bohatství vrátíme. A možná si dokonce uvědomíme, že bohatství není to, o co v životě především jde. Že mnohem podstatnější je udržitelnost. Udržitelné hospodaření a udržitelná životní perspektiva na naší hostitelské planetě.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
