Kliknutím zvětšíteZ kopce se řítí šedesátkou král loňské Tour de France a za ním v závěsu vedoucí závodník, který má na obhájce po sedmnácti etapách více než dvouminutový náskok. Sjezd je záludný a komentátoři se shodují, že chce-li Pogačar smazat nějaké manko, je to vhodná pasáž, kde by měl na Vingegaarda zaútočit a snažit se mu ujet.
V jedné zatáčce Vingegaardovi dokonce podklouzne zadní kolo a on reflexivně a jen se štěstím zabrání pádu. Podle komentátorů je otřesený, pod jasným psychologickým tlakem, a Pogačar by téhle výhody měl využít, protože na to zjevně má. Jen o chvíli později, rovněž v levotočivé zatáčce, Pogačar vyjíždí za krajnici a padá…
Pád, který není dramatický, ale kontroluje, znovu nasedá a opře se do pedálů. Moc neztratil, přesto mu Vingegaard na chvíli ujede z dohledu. Komentátoři v tom okamžiku vidí Vingegaardovu jasnou výhodu a litují, že nemá po boku kolegu ze své stáje, který by mu Pogačarovu slabou chvilku pomohl ještě zúročit.
Pak jsme svědky zajímavého momentu: Pogačar usilovně stíhá svého rivala, který ale nevyužil soupeřova pádu, dokonce zvolňuje tempo a ohlíží se. Pogačar tak Vingegaarda brzy dojede a jeho sportovní gesto ocení podáním ruky.
Televizního diváka na chvíli přemůže dojetí, gesto stejně překvapí i komentátory, kteří ještě před několika zatáčkami načrtávali strategie, s nimiž by jeden či druhý měl využít zaváhání soupeře a vyzrát na něj. Hovoří o „krásném sportovním rivalství“. Ale už se zase závodí, metry k cíli ubývají a komentátor zapochybuje, že by stejné gesto „fair play“ učinil Pogačar, kdyby spadl Vingegaard, a on mu mohl zpod zadku sebrat dvouminutový časový polštář…
Divák si zase pomyslí, zda Vingegaard namísto fair play nepředvedl spíš gesto své psychologické převahy.
Je zajímavé, že se o „fair play“ ve sportu často mluví, ale ve skutečnosti je to v těch na sebe natěsnaných vteřinách, bodech a jejich desetinách vždycky něco navíc, něco, s čím předem nikdo nepočítá.
66
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
