Zdroj: Deník

Jistěže jsme to nějak zvládli. Otázka je díky komu. Upřímně řečeno neznám nikoho, kdo by posledních měsíců neměl všeho tak akorát, ještě spíš ale plné zuby.

Statistik, zbytečně mrtvých a těžce nemocných, měnících se opatření i papalášských výstupů. Bezradnost a frustrace, rodičů, dětí, středoškoláků všech typů škol, studentů, kteří se i roky těšili na svůj vysněný obor na vysoké škole a my jsme je poslali na rok před obrazovky a do sociální deprivace.

Ombudsman pro lidská práva Stanislav Křeček
Nehrajme si s právním státem!

Často přitom slýcháme, že krize je příležitost (myšleno pro všechny). Není, nebo pokud, tak jen pro některé. Nouzový stav byl zcela jistě pro mnohé černou můrou, která se jen tak, doufejme, nevrátí.

Jak se říká, krize vždy napadá nejslabší články systému. V našem případě jedním z nich byla politická scéna. O tom ostatně svědčí následující výroky uplynulé doby: Neschopní ať zkrachují a pražská smetánka čte knihy… Umělci vytvořili svá nejkrásnější díla tehdy, když byli hladoví. A nebo: Pokud lidé v Česku nebudou respektovat současná protikoronavirová opatření, vláda bude muset přitvrdit. To jsou výroky vrcholných představitelů naší země uplynulých měsíců a upřímně, je vlastně jedno, kdo konkrétně to řekl.

Naopak francouzský premiér, Jean Castex, v té samé době mmj. řekl: Neobětujeme naše společenské, kulturní a ekonomické životy, vzdělání našich dětí a vůbec normální život. A poslední příklad – britský premiér Boris Johnson: V těchto oblastech, a uvědomuji si únavu, kterou lidé pociťují, musíme spolupracovat: dodržovat pokyny a snížit počty nakažených, zatímco budeme udržovat ekonomiku v chodu. To je rovnováha, kterou hledáme.

Tomáš Jindříšek
Nízké sebevědomí Čechů

Tyto výroky myslím jasně ukazují jednu hlavní věc: těžké krize se nevyhrávají strašením a demotivací, ale postoji, inspirací a vizí. A vyznáváním hodnot. O tom svědčí i to, že zatímco v Česku byly školní třídy prvního stupně zavřené přes 200 dní, v Británii to bylo zhruba 70 a ve Francii ještě méně. Pokud jde o střední školy, ty Česko nechalo zavřené 270 dní, ve Francii to bylo necelých sto…

Miroslav Bárta
je egyptolog a archeolog

To, co jsme mohli zažívat dlouhé měsíce, byla mmj. krize leadershipu a komunikace světa vědy a politiků, tak zásadní pro fungování demokracie – vědci jsou ti, kteří mají dodávat skutečná relevantní data a politici by z nich pak měli vytvářet řeky poznání a prosazovat objektivně potřebná opatření tak, aby byla ve prospěch občanské společnosti a nejen nákupčích ve zlaté době nouzového stavu.

Covid tak obnažil naše slabé místo – na budoucnost země, která bez jakékoliv pochybnosti stojí na našich dětech, jejich řemeslné a intelektuální zručnosti, lásce k místu, kde žijí, jejich chuti poznávat a měnit svět a dělat ho lepším, jsme naprosto rezignovali. A trapné proklamace to nespraví. S tím souvisí i stav naší ubohé ekonomiky, která není postavena na invencích a nápadech, ale na produkci součástek. Co je to za nastavení, že musíme oslavovat každého zahraničního investora, který se u nás uvolí postavit továrnu? Neměli bychom mít vyšší ambice? Co se s námi stalo, že jsme dopustili, že je u nás v exekuci téměř milion lidí dlužících částku blížící se ročnímu rozpočtu tohoto státu?

Lenka Kovačovská
Některé věci by se uspěchat neměly

A jsme opět u vzdělání. Nejsme zahradou poznání a vizí, ale montovnou. V přímém i přeneseném slova smyslu. V Česku byla tato krize příležitostí bohužel jen pro bohaté, většina naprosto prohrála. I proto bychom měli pečlivě vnímat nadcházející dny a týdny. Naše budoucnost není někde mimo nás, ale záleží na tom, co my všichni, jeden jako druhý, děláme a myslíme. Jedině tak je možná velká pozitivní změna. O jiném způsobu nevím. 

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.