U nás na chalupě k sobě mají sousedé blíž než ve městě, jak už to tak na vsi chodí, přátelí se tu i ti z hodně odlišných až protichůdných sociálních vrstev. Kousek od nás spolu sousedí dvě rodiny, jedna na vsi bydlí a je hodně nemajetná, druhá sem dojíždí z Prahy a patří mezi takovou tu lepší střední vrstvu, chalupu koupili na hypotéku, skvělé auto na leasing a ani jedny splátky pro ně nepředstavují žádný problém. Nepředstavovaly. Protože časy se mění.

Irena Obermannová
je spisovatelka

Obě rodiny se navštěvují a jejich děti se spolu kamarádí, běhají po louce, o které není jasné, komu vlastně patří a nikdo to neřeší. Říkejme těm chudším třeba Strakovi a bohatším Plívovi, je to jedno. Dospělí se po večerech scházejí, opékají buřty, popíjejí víno a povídají si.

Donedávna se v jejich rozhovorech hojně objevovalo ze strany nemajetných Strakových smutné povzdychnutí: „Vy se tak máte!“ Jak by ne, jejich chalupa by potřebovala rekonstruovat, letité auto se každou chvíli porouchá a jejich děti nemohou navštěvovat všechny ty kurzy angličtiny a francouzštiny. Plívovým bývá někdy před Strakovými až trapně, jak se mají, a protože k vlastnostem dobře situovaných lidí patří i sociální myšlení, schopnost pomáhat a soucit, bere paní Plívová občas jejich děti do Prahy do divadla, jejich rodičům vozívají dárky a všechny ty buřty a vína zásadně platí oni.

Spisovatelka Irena Obermannová.
Válka není skoro nikdy překvapivá

Jenže, jenže. Svět se mění. Nejdříve jím zacloumalo hromobití v podobě podivné nemoci a sotva svitlo světélko na konci tunelu, vypukla nedaleko od nás válka, která se nás bytostně týká. Náš bezpečný, neochvějný svět se otřásá v základech a mění se všechno, včetně cen, které letí nahoru. Plívovy ochromila úzkost. Všechny jejich splátky začaly bolet, děti učí cizí jazyky doma a pan Plíva shání další zdroje výdělku, protože ty jeho už nestačí. 

Zdroj: Deník

Strakovi se už během pandemie nakažlivé nemoci vydali zcela opačnou cestou. Pan Straka odešel do důchodu, je podstatně starší než jeho paní a rozhodl se, že přestane pracovat a bude se věnovat více rodině a zdraví. Obnovil zeleninovou zahrádku, začali pěstovat brambory a zeleninu i chovat slepice. S manželkou také začali běhat lesem a plavat v lesním rybníku. Za každého počasí. Takže v lednu si sebou berou sekyru. Staré auto prodali za hubičku, která ale stačila na nákup dvou skvělých kol. Vozí na nich děti do školy. Za každého počasí. „Je to legrace,“ říkají.

A legrace v jejich životě začala převládat. Zatímco Plívovi přijíždějí z Prahy stále ustaranější, Strakovi jsou stále vysmátější. U jejich společných ohňů se místo buřtů připravují pečené brambory a také o víno se teď starají Strakovi, jsou na tom podstatně lépe. „Vy se tak máte!“ vzdychla nedávno paní Plívová a mě napadá, jestli životní způsob Strakových náhodou není odpovědí na současný stav světa.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.