Inscenace Helmuta Geffkeho, vycházející z klasické pohádky bratří Grimmů, svou netradiční koncepcí směřující do symbolické roviny není určena výhradně dětskému publiku. Scénickému prostoru dominuje kostra krychle, striktně vymezující hranice světa fantazie a reality. Uzavřené prostředí nabízí spektrum možností pro imaginaci. Konzervy od sardinek, to jediné, co lze ulovit v našich vodách, se v těch pohádkových proměňují v ryby: všech tvarů a barev. Prostorové vymezení na první pohled neumožňuje prolínání a splývání prostředí.

V symbolické rovině, kdy se rybí útroby stávají domovem rybářů, lze ovšem spatřit naprosté ztotožnění se s přírodou, přerůstající v touhu si ji podmanit. Neméně dominantním rysem inscenace se stává uplatnění principů divadla na divadle. Ve vzájemné komunikaci mezi mužem a ženou, mezi maňásky. Ti do příběhu vstupují z krabičky od sardinek, původně malé postavičky vyrostou. Stejně jako roste ženina touha po bohatství. Anne Swoboda vtiskla variováním mimiky i hlasu loutkám rysy určující jejich charakter.

Komunikace odehrávající se nejenom mezi loutkami, potažmo Anne Swoboda. V roli vypravěčky a komentátorky v jedné osobě se v brechtovských zcizovacích efektech přímým apelem obrací na diváka. Teplý svetr, kalhoty (a dokonce i zimní ponožky), na hlavě rybářský klobouček. I ona se stala rybářem, avšak zástupcem lidského světa. Tóny tahací harmoniky. Zpěv. I prostřednictvím těchto prvků byly zobrazovány taje světa lidské fantazie. Za zmínku zcela jistě stojí také skutečnost, že inscenace byla nominována na prestižní berlínskou cenu IKARUS.