Hra Návštěvník, zařazená do koncepce Bezručovy Opavy a uvedená 17. září ve Slezském divadle, je jedním z nich. Eric Emmanuel Schmitt, jenž za drama obdržel prestižní Moliérovu cenu, příběh zasadil do předválečné Vídně. Hlavní postavou je profesor Sigmund Freud (Petr Pelzer) zachycen v okamžiku životní zkoušky (jeho dcera se ocitla na gestapu a on stojí před otázkou, zda opustit Vídeň, zachránit si život, ale zradit svou víru). V jeho bytě se znenadání objeví podivuhodný muž, jakoby přízrak.

Elegán v černém plášti s červenou podšívkou a bílou šálou kolem krku. Od prvního okamžiku, kdy balkonovým oknem vstoupí do bytu, z něj vyzařuje nadpozemskost. Návštěvník (Petr Kostka). Inscenace v režii Jaromíra Pleskota je založena na dvou hereckých osobnostech, které se prostřednictvím svých postav dostávají do konfrontace a řeší palčivé otázky. Otázky, jež nejsou zodpovězeny. Není důležité, kdo je oním Návštěvníkem. Zdali je jeho původ božský či ďábelský. Stěžejní je skutečnost, že na tíživou Freudovu situaci nahlíží z ryze lidského hlediska. Pelzer vytvořil postavu Freuda jako těžce zkoušeného muže, který se v okamžiku životní zkoušky obrací do minulosti.

V jeho úvahách se objevují pochybnosti, zdali cesta, již zvolil, byla správná, klade si otázky po smyslu a nenaplněnosti života. Kostkovo pojetí Návštěvníka směřuje k vykreslení osoby milující, chápavé, blízké. A přesto je v ní cosi žalostně tesklivého, neboť si uvědomuje, že každý jedinec si musí sám nalézt cestu ke kráse, již život nabízí. Celkové vyznění díla podtrhla komorní scéna Vladimíra Všetečky. Pojetí až klaustrofobické zdůraznilo bezvýchodnost situace. Svou neútulností a vnitřní neuspořádaností se stala zrcadlem nejenom nitra Freudova, ale všech lidí žijících v totalitním systému.