Adam Gebrian: Pořád něco pozoruju, architekturu se snažím propagovat

Mají pravdu?
Obvykle ano. Na druhou stranu mě lidé často kontaktují předtím, než se pustí do stavby domu. Třeba chtějí doporučit architekta. A diví se, že to neudělám.

Proč ne?
Říkám jim, že jim nikoho nemůžu doporučit, když neznám je. V tu chvíli se rozdělí na dvě poloviny – jedna se s odpovědí spokojí, druhá řekne, že se tedy musíme poznat, načež se sejdeme a hodiny spolu mluvíme. Ptám se na všechno, mnohdy na věci, které zdánlivě se stavbou vůbec nesouvisejí, ale teprve pak jim mohu někoho doporučit.

Nebezpečné výpravy za rozmary počasí. Lovci bouřek mají ve sbírkách skvosty

Trpíte chorobou z povolání a sledujete neustále svoje okolí, nebo dokážete pozorovatele v hlavě vypnout?
V podstatě pořád něco pozoruju – kde co je a jak je to udělané. To ale také znamená, že mi všechno dlouho trvá. Když někam jdu, vyhradím si o půl hodiny víc, protože mě cestou několik věcí zaujme a fotím je. Mám rád definici, která říká, že dobrý design je neviditelný. Jakmile zkolabuje, zjistí se, že nebyl dobrý.

Existuje nezajímavé prostředí, kde není co pozorovat?
Ne, úplně všude se dá něco objevit. Francouzského architekta Jeana Nouvela se kdysi ptali, jestli preferuje novostavby, nebo rekonstrukce, a on říkal, že novostavby neexistují. V každém místě něco je – země, vzduch, vítr, stromy… To je přístup, který je mi blízký. Nesnáším, když někdo vytváří dojem, že v určitém místě nic není a je třeba s tím něco udělat. Proto ani nemám rád developerské prezentace bez kontextu. Ukazují jen navrhovanou věc, ale vy netušíte, jak je srostlá s okolním prostředím.

Kvůli manželčině doktorátu žijete s rodinou od března v Americe. Jaké byly vaše první dojmy z města Raleigh v Severní Karolíně?
Všechno je tu větší. V Liberci na vysoké škole jsem měl profesora Jiřího Suchomela, který miloval Ameriku a o USA říkal: „Tam je větší všechno, dokonce i měsíc a nebe.“ A je to pravda, přestože to zní absurdně. Je to zajímavý designérsko-architektonický problém. Dlouho jsem si ve městě prohlížel třeba konzolu semaforu, který je podepřený jen z jedné strany, přitom se táhne přes šířku celé silnice. Neumím si představit velikost toho základu v podzemí, ale evidentně je to možné.

V čem v USA bydlíte?
U nás v Česku bychom to nazvali řadovkou.

Žijete tedy v tom, co sám odmítáte?
Přesně tak. Budu bydlet šest měsíců v něčem, co bych si sám dobrovolně nevybral. Já miluju vysokou hustotu a blízkost věcí, to v rodinném domě se zahradou nemáte. Je v tom určitá pohodlnost, protože máte všechno blízko sebe. Na druhou stranu i to má své limity. Když jsem byl před lety v Bombaji, zjistil jsem, že tamní hustota už je i na mě příliš vysoká. Ale cokoliv pod ní je v pohodě.

V Praze je vám tedy v tomto směru dobře?
V Praze jsme rádi. Díky tomu, že bydlíme na Malé Straně pod Petřínem, pohybujeme se na 5 kilometrech čtverečních, kde máme všechno. Jsme tam opravdu spokojení, přesto je pro mě i tam za normálních okolností málo lidí. S rodinou jsme strávili jaro 2018 v Barceloně, která má 6,5krát vyšší populační hustotu, a to mi vyhovovalo. Tam jsem se cítil skvěle.

Jaké nevýhody má menší hustota obyvatel?
Všechno je dál. Když na Újezdě vyjdu na chodník, můžu si dát něco k jídlu, koupit si kafe, potkat se s přáteli, zajít na výstavu, přejdu silnici a jsem v parku, o pár metrů dál hraju fotbal a tenis.

Andělé železniční nostalgie: Svůj život zasvětili technickým kráskám

Řadu let se věnujete veřejnému prostoru, co mu v Praze nejvíc chybí?
Praha vypadá krásně – na pohled, z dálky a na krátkodobou návštěvu, ale jakmile ji začnete používat dlouhodobě, zjistíte, že je hodně zanedbaná. Údržba, jako je čištění ulic a vynášení košů, je na slabé úrovni a není uzpůsobená na dlouhodobý pobyt venku. Nemáte si moc kde sednout, nemáte možnost si dojít na záchod, napít se z pítka. Hodně to souvisí s tím, že si lidé myslí, že venku pobývají jen bezdomovci, což je katastrofální omyl.

Jsou jiná města ve světě čistější?
Nedávno mi vyšla knížka Tři měsíce v Barceloně, kde mimo jiné popisuju, že tam údržba a čištění probíhá neustále. Zajímavé bylo pozorovat i zaměstnance těchto služeb. Byli to často mladí lidé, kteří se usmívali a práci dělali s chutí a pořádně, což je obrovský rozdíl proti tomu, jak se k tomu stavíme u nás. My se té profesi vysmíváme, připadá nám podřadná, dělají ji lidé za málo peněz a častokrát ji flákají, což je na městě vidět. Já za normálních okolností nachodím po Praze denně tak 10 kilometrů a na některých místech je vidět, že je pár let nikdo neuklidil.

Co dalšího chybí našemu hlavnímu městu k dokonalosti?
Problémem jsou prázdné domy. V Praze jsou jich stovky, které jsou buď prázdné, nebo nevyužívané. Bohužel na to neexistuje jednoduché řešení, každý z nich je prázdný z jiného důvodu, ale až na výjimky jsem neslyšel, že zahušťování města by mělo začít naplněním prázdných domů. Když je někde hodně lidí, je tam také hodně barů, restaurací, kadeřnictví, dětských hřišť. U nás domy vytvářejí pocit, že je tam dost lidí, ale ve skutečnosti není, což se zase projevuje v kvalitě služeb a údržbě veřejného prostoru.

Jak si stojí pražská veřejná doprava?
V porovnání s celou řadou měst ve světě je fantastická, ale když chcete změnit dopravní prostředek, zjistíte, že je to katastrofa. Typické je to na Hradčanské: jdete od tramvaje na vlak, musíte prolézt dírou v plotu a pak jít po vyšlapané pěšině. Totéž platí pro hlavní vlakové nádraží. Cestou na tramvaj ujdete půl kilometru poměrně nepříjemným prostředím. Stejně tak má Praha co dohánět v bezbariérovosti. Existuje slavná věta bývalého starosty kolumbijské Bogoty: „Co je dobré pro hendikepované, staré lidi a malé děti, je dobré i pro všechny ostatní.“ My děláme hlavně věci pro zdravé a schopné, ale jak se s nimi popasují ostatní, to je nám dost jedno.

V době pandemie lidé hodně vyhledávali městské parky. Je v hlavním městě dost zeleně?
Praha je neskutečně zelené město, problém je, že parky nejsou dobře propojené. Nedostanete se ze Stromovky na Letenskou pláň, z Karlína špatně dojdete na Vítkov, přestože jste pod ním. Architekt Vlado Milunić, spoluautor Tančícího domu, kdysi vypracoval projekt na lávky pro pěší, které by propojily Kampu, Střelecký ostrov, Žofín a Dětský ostrov. Nejsou to žádné velké vzdálenosti, nestálo by to ani moc peněz a lidé v centru by měli velkou plochu různě zajímavých míst s odlišným charakterem, které se na sebe dobře napojují. Nemuseli by pak chodit po mostu Legií s tramvajemi a automobily a dýchat exhalace.

Když to tak popisujete, není nedostatků zrovna málo.
Praha sice hodně věcí nemá, ale v zásadě jsou to drobnosti, které nemusejí stát velké peníze. Město má velký potenciál, tohle všechno se dá velmi rychle napravit za předpokladu, že se shodneme na tom, že pobytová venkovní kvalita je důležitá, abychom město mohli co nejvíce využívat. Ale nejdůležitější v každém městě jsou nakonec stejně vztahy mezi lidmi, vzájemná tolerance a ohleduplnost. A to je něco, co se už z principu může měnit pouze velmi pomalu.

Houby byly maso chudých. Často zachránily lidi od hladomoru, říká expert

Nepomůže všem těmto změnám pandemie, kvůli které lidé museli zůstat ve městě a najednou byli konfrontováni se všemi jeho nedostatky?
Moc bych si to přál, ale nejsem si tím moc jistý. V souvislosti s pandemií jsem zaregistroval, že přibývá lidí, kteří se začali o veřejný prostor zajímat. Najednou si všimli, že keře jsou plné papírů, protože si nemáte kam dojít na záchod. Zjistili, že není kde se napít, posedět na lavičkách, ve stínu… Ale jestli to automaticky povede ke zlepšení, to nevím. Důležitý je zájem, nemůžete slibovat, že vytvoříte krásný veřejný prostor, když o něj nikdo nestojí. Je to začarovaný kruh. Na jednu stranu si říkáte, proč ve městě zůstávat, když tam tyhle věci nejsou, na druhou stranu uslyšíte, proč věci zlepšovat, když v něm lidé nejsou a není pro koho je dělat.

Jak z toho začarovaného kruhu ven?
Asi nejlepší řešení je na pár příkladech začít ukazovat, že se situace zlepšovat dá. Před lety se takhle proměnil Střelecký ostrov a musím říct, že mně se zpočátku hodně nelíbil. Měl jsem ho rád divoký a najednou se za poměrně velké peníze změnil. Zpětně musím říct, že mi tam sice pořád řada věcí vadí, ale svoji roli plní a vlastně je to velmi příjemné místo.

Vy sám ve svém soukromí jdete příkladem, jak věci zlepšovat?
Mám rád citát Alberta Schweitzera: „Osobní příklad není nejlepší způsob, jak něco změnit, je to ten jediný způsob.“ Proto se snažím žít ve městě tak, jak by se mi líbilo, aby to dělali i jiní. Podle mě Smetanovo nábřeží nemá být pro auta, tak tam nikdy nejezdím, i když je to občas komplikace. Totéž se týká pobytu venku, ale i toho, že bydlíme v nájmu. Máme byt se 60 metry čtverečními, jsme v něm tři a nevidím v tom žádný problém. Kdysi jsem byl na návštěvě u slavného architekta v São Paulu a on žil v bytě o 18 metrech čtverečních. Divil jsem se, ale on mi odpověděl: Co bych dělal doma, bydlím v jednom z nejlepších měst na světě, tak jsem pořád venku. A to je přístup, který se mi velmi líbí.

Mnoho lidí se stěhuje za hranice Prahy kvůli chybějícím věcem ve veřejném prostoru. Nacházejí je tam?
Bezpochyby je tohle často důvod ke stěhování, ale zároveň je potřeba rozlišit jejich představu a realitu. Mockrát se lidé do satelitů stěhovali třeba kvůli blízkosti přírody, ta tam ale může být daleko vzdálenější než v centru Prahy. Paradoxně.

Proč je pro mnoho z nás tak lákavá představa bydlení ve vlastním domě se zahradou?
U nás to lidé považují za standard, není to ani sen, je to nejběžnější cíl. Mají pocit, že takhle se řeší bydlení, že je to normální, ale já si myslím, že jde o omyl. Minimálně by se mi líbilo, kdyby na tohle téma už s dětmi a mladými lidmi někdo mluvil. Vážně s nimi probíral výhody a nevýhody jednotlivých typů bydlení – ve vlastním domě, v bytě, v řadovce, v nájmu. A pokud na základě této vážné debaty člověk stejně bude chtít dům se zahradou, nemám s tím problém.

Co vám na tom tedy vadí?
Problém je, když tohle rozhodnutí lidé udělají neinformovaně. Půjdeme‑li do hloubky, z ekologického a ekonomického hlediska je rozdíl přivést elektřinu, vodu a odpad do satelitu a do města. Americký architekt Thom Mayne jednou řekl, že když chcete být ekologičtí, odstěhujte se do centra Manhattanu. Vaše ekologická stopa bude pravděpodobně nižší než kohokoliv jiného.

Království digitálních kutilů: Když se řemesla spojí s moderními technologiemi

Lidé ale nejsou stejní, každému vyhovuje něco jiného.
Mně nevadí, když lidé mají různé ambice. Nerad bych vypadal jako netolerantní člověk, který chce, aby se ostatní chovali jako on, to v žádném případě. Ale přál bych si, aby se rozhodovali na základě pečlivé přípravy. Protože to, kde bydlíte a jak, je vážné rozhodnutí. Minimálně bychom o takových věcech měli mluvit. Je přece zvláštní, když má někdo dokonale ekologický dům na samotě, ale pak z něj každý den dojíždí autem do práce 40 kilometrů.

Sám se označujete za fanouška architektury a odmítáte termín kritik. Co vám na něm vadí?
Nemám rád, když se pomocí vnějších atributů vytváří zdání důležitosti. Proto mi vadí, když se o mně mluví jako o teoretikovi, kritikovi či o architektovi roku. Děje se to jen proto, aby lidé najednou měli pocit: pozor, přijde kritik! To já nechci, snažím se architekturu propagovat. A je v tom i určitá vyčůranost, protože si myslím, že lidé nesnášejí, když ze sebe děláte něco víc, než jste. Což je mimochodem bezvadná vlastnost našeho národa, díky níž u nás nemá dlouhodobě šanci žádný diktátor. I kdyby se někdo o něco takového pokusil, naše ironie, sžíravost a cynická kritika ho časem odstřelí.

Autor: Nina Tichá