Takový příběh se odehrál roku 2005. Přestože od této události uplynulo přibližně dva a půl roku, lidem z opavské záchranky stále zůstává v paměti. „Záchranáři tenkrát nemohli najít místo nehody, jelikož nebylo možné se domluvit s volajícími. Ti byli evidentně opilí,“ vzpomíná tiskový mluvčí krajské záchranky Lukáš Humpl.

„Sanitka kolem postiženého dvakrát projela, ale nikdo u něho nebyl. Bylo to pravděpodobně v období, kdy byl řidič se spolujezdkyní ve Slavkově. Jejich chování se zdálo operátorkám od počátku podivné,“ doplnil Lukáš Humpl. Přestože si to lidé mnohdy neuvědomují, neposkytnutí první pomoci je trestným činem. „Podat trestní oznámení v tomto případě může pochopitelně kdokoli, pokud se domnívá, že došlo ke spáchání trestného činu.

Záchranáři trestní oznámení podávají spíše výjimečně, obvykle nemají dostatek informací ohledně dění na místě události před svým příjezdem,“ uvedl Lukáš Humpl se slovy, že řada situací - úrazů, nehod či násilí je vyšetřována policií, která zjišťuje okolnosti. „Záchranáři policisty na skutečnost neposkytnutí pomoci ve zřejmých případech upozorní,“ podotkl.

Jak potvrdil, operátorky se s odmítnutím poskytnout laickou první pomoc ze strany volajících setkávají opakovaně. „Někdy volající řekne, že pomoc na místě události poskytují, ale při příjezdu naší posádky tomu tak není a kolem pacienta je hrozen lidí, kteří nad ním stojí a jenom se na něj dívají či v horším případě opodál pokuřují… Kvalita spolupráce s lidmi na místě události je však opravdu velmi rozdílná. Řada lidí spolupracuje výborně a jsou ochotni pomoci,“ pokračuje.

Lidé si mnohdy najdou přinejmenším zajímavé argumenty, proč první pomoc neposkytnout. „Poměrně frekventovaným zdůvodněním je argument: „Já nejsem doktor, od toho jste tady vy, tak rychle přijeďte.“ Někdy je příčinou obava, abychom postiženému ještě více neublížili neodborným zásahem. Ta ovšem bývá zbytečná a v případech, jako je například srdeční selhání, přímo absurdní,“ zdůrazňuje Lukáš Humpl a dodává: „Z praxe si ale pamatuji i na argumenty typu: „Víte, já spěchám, tak vám to jen volám,“ nebo třeba na noční ulici obava: „On leží, nehýbe se… nevím, jestli je opilý nebo v bezvědomí…, nepůjdu se k němu podívat blíž, co kdyby na mě skočil?“

Z psychologického hlediska se podle Humplových slov jedná o poměrně komplikovanou oblast. „Možná bych zmínil alespoň problematiku tzv. rozptýlené zodpovědnosti – k tomuto jevu někdy dochází při větším množství svědků. Nikdo se neodhodlá zasáhnout, každý v davu si myslí, že by to měl udělat někdo jiný z přítomných. Šance na pomoc je tedy paradoxně větší, pokud je přítomen třeba jen jeden svědek. Záleží to ale opravdu na řadě dalších faktorů,“ objasňuje Lukáš Humpl ze své funkce klinického psychologa.

Existují však případy, kdy člověk první pomoc dle zákona poskytnout nemusí. „Je-li člověk na místě události vystaven riziku a ohrožení, pomoc není povinen poskytnout. Když půjde například o požár domu, jistě nemusí dovnitř vstříc plamenům a vynášet postižené, vrhat se do vody k tonoucímu, přičemž sám neumí plavat,“ popisuje. Nakonec zmínil, že míru rizika a její reálnost v případě žaloby následně posuzuje soud. „Pokud by byl svědek za neposkytnutí pomoci obviněn a odvolával se na nebezpečí, osobně si myslím, že argument typu – nesahal jsem na něj, protože co kdyby měl AIDS, patrně neobstojí,“ dodal.