Mají lidé v dnešní době zájem o starožitnosti?
Musím říci, že zásluhou koronavirové krize se víc lidí začalo zabývat tím, co je obklopuje, v čem žijí. Trávili i víc času na chalupách. V Arthouse lehce stoupl zájem o klasické vybavení chalup – starožitný nábytek jako holubičí truhly nebo keramika, ale také o lidové sakrální předměty, třeba podmalby na skle, kříže a madonky. Sám mám pro lidové umění slabost. Působí na mne úžasnou energií, zvlášť půvabné sakrální předměty, v jejichž pomoc a ochranu naši předkové věřili. Když jsme si koupili chalupu v oblasti, kde se dělaly tradiční podmalby na skle a pak prodávaly na poutích, začal jsem je sbírat. Po letech je jich naše chalupa plná, víc už tam nedám. Kdybych měl víc místa, snad bych si pořídil muzeum lidového umění.

Podmalby nejsou vaší jedinou sběratelskou vášní. Díky vám se na „výsluní“ vrátila jedna z nejpozoruhodnějších sochařských osobností dvacátého století, mistr art deca Jaroslav Horejc. První sošky jste si prý kupoval už v patnácti letech.
Začal jsem ho sbírat v šestnácti sedmnácti. První sošku jsem získal darem od své babičky. Postupně jsem zjistil, že se Horejc přátelil s mou prababičkou, kterou obdivoval a tak trochu se jí dvořil. Zval ji do svého ateliéru, počestná dáma tam však nikdy nevkročila. Byla ženou lázeňského lékaře v Luhačovicích, dvořili se jí mnozí další pánové zvučných jmen, třeba Leoš Janáček. Ale mě zajímal příběh Jaroslava Horejce. Objevil jsem a obdivoval díla, která byla v Národní galerii, začal jsem si dávat inzeráty, abych je mohl vykupovat.

Postupně vznikla největší soukromá sbírka jeho děl, obsahující víc než tři sta položek – sochy, obrazy, kresby, práce v kovu, skle, keramice. Jaroslav Horejc byl spojený s leskem první republiky, zajímal bohaté mecenáše a sběratele umění, jakým byl třeba Jindřich Waldes. Pro soudruhy se pak stal mistr art deca jakožto symbol buržoazního vkusu nepřijatelným, upadl téměř v zapomenutí. Uspořádal jsem po revoluci první soubornou výstavu jeho děl a rok poté také Galerie hlavního města Prahy. Hledám vhodný prostor, kde bych mohl veřejnosti svou sbírku představovat nastálo. Snadné to není.

Dá se ještě něco objevit?
Za poslední léta se mi podařilo získat přibližně deset prací. Jde spíš o drobnější, doplňkové kousky, které jsem znal z fotografií – skleněnou vázu, šperky, menší plastiky. Velké sochy, které jsem viděl na dobových fotografiích, jsou však dodneška nezvěstné. Například socha Pallas Athény v životní velikosti, po které toužím, vznikla v roce 1917 a patřila do sbírky zmiňovaného Jindřicha Waldese. Patrně byla zničena za druhé světové války. Při svém útěku před nacisty takto objemný předmět sběratel určitě neodvážel.

Jaký předmět vám přirostl k srdci nejvíc?
U nás doma na čestném místě stojí malinká soška dámy v klobouku, modelem byla prateta Ela, sestra mojí prababičky. Jde o prvního Horejce, kterého jsem dostal. Když se mě někdo ptá, co bych si vzal, kdybych musel někam utéct, tak určitě Elu.

Co ještě je vám sběratelsky blízké?
Kromě Jaroslava Horejce a lidového umění jsem částečně zdědil po svém dědovi a pradědovi velkou sbírku lidové keramiky. Když objevím nějaký pěkný džbán nebo talíř a mám představu, kam ho dám, koupím ho. Věcí, které mne baví, je hodně, ale místa málo.

Jak náročné je hledat další a další zajímavé předměty do aukcí, které pořádáte?
Hodně věcí k nám přichází z různých dědictví, někdy i z celé pozůstalosti. Často jsou to lidé třetí generace původních sběratelů, kteří už k rodinné sbírce nemají vztah a ani kolikrát netuší, co doma mají. Máme výhodu, že dokážeme věci rozdělit do několika kategorií a zařadit je buď do on-line aukce, kde se začíná na pěti stech korunách, nebo do našich živých aukcí. Ty probíhají dvakrát ročně a nabízíme v nich i výrazně dražší díla a předměty. S on-line aukcemi jsme začali během pandemie. Jde o levnější položky, na které se lidé nechodí koukat osobně, ale prohlížejí si fotky na webu, přihazují několik dní podobně jako třeba na Aukru, u nás však mají jistotu, že to, co kupují, je pravé. Je to hodně neosobní. Trošku svět sám pro sebe.

Živé aukce máte tedy raději?
Jednak se rád potkávám s lidmi, jednak chci vidět, co kupuji, předtím na živo. Na druhou stranu – získali jsme přes on-line aukce mnoho nových zákazníků, kteří o nás před pandemií ani nevěděli. Našla si k nám cestu mladší generace. Hledat věci do velké aukce je těžší, zvlášť při současné situaci ve světě. Kategorie milionových obrazů se shání těžce. Znám spoustu lidí, kteří mají tato díla ve sbírkách. Pravidelně je oslovuji a zkouším, jestli nemají chuť prodávat. Ale v nejisté době se majitelé nechtějí zbavovat cenných děl.

Za obrazy Mikuláše Medka, Oskara Kokoschky a Jana Zrzavého v minulosti vydali movití sběratelé na vašich aukcích neuvěřitelné částky v řádu desítek milionů korun.
Největší překvapení jsem zažil při prodeji obrazu Mikuláše Medka Vajíčko před třemi lety. Vyvolávací cena „české Mony Lisy“, modré dámy s vajíčkem, byla osm milionů a během aukce se vyšplhala až na padesát sedm milionů. Obraz se stal nejdražším Medkovým dílem prodaným nejen na tuzemském aukčním trhu, ale i ve světě. Poválečné české umění je přitom kategorie, kde se obrazy prodávají za deset dvacet milionů korun. Několik let jsem přesvědčoval majitele Vajíčka, že je správný čas na prodej. Až když byl jiný Medkův obraz vydražen na aukci ve Spojených státech za milion dolarů, přistoupili na aukci. Že se však prodá za takovou cenu, jsme netušili, natož předpokládali. Těší mě, že ho získal ho sběratel, který miluje Medkovo dílo.

Přinesly uplynulé dva roky podobné překvapení?
Předloni se nám podařilo rekordně vydražit mistrovské dílo Jana Zrzavého. Královna moří z vyvolávací ceny jedenáct milionů vystoupala k sedmadvaceti milionům korun. Loni jsme zase měli rekordní prodej obrazu Antonína Slavíčka s námětem rozkvetlé louky v okolí Okoře. Dílo nazvané Léto vzniklo v roce 1897, původně ho vlastnil slavný architekt Jan Kotěra. Naposledy byl obraz vystavován v roce 1961 a od té doby zůstával skryt v soukromé sbírce. Na aukci se prodal za více než dvanáct milionů korun, za téměř dvojnásobek vyvolávací ceny. Původním majitelům jsem nechal udělat dokonalou tištěnou kopii na plátně s původním rámem. Laik nepozná, že nejde o originál. Obraz, poslední z Kotěrovy sbírky, tak s nimi zůstal.

Neskončí nakonec ty nejkrásnější obrazy schované v trezoru?
Musím se pochlubit, že devadesát procent lidí, co u nás nakupují, jsou sběratelé, kteří si obraz pověsí doma a těší se z pohledu na něj. Nechodí ke mně investoři, kteří by si zabalený obraz uložili do trezoru. Nejdražší obrazy, které jsme prodali, přinášejí svým majitelům potěšení doma nebo v galerii. Znám pána, který si u mě kupuje staré umění. Když si něco pořídí, hned druhý den se ozývá: Pane Hejtmánek, sedím v pokoji, mám puštěnou klasickou hudbu a moc se těším z nového obrazu. To mi dává energii a radost.

Může se vůbec běžný člověk s běžnými příjmy pustit do sběratelství?
Sám jako nadšený sběratel umění vždy říkám těm, co začínají: Nakupujte srdcem, nejen rozumem. Neřiďte se pouze žebříčky a indexy úspěšnosti, prodejnosti a zhodnocení umělců a jejich děl. Nejhodnotnější sbírky vznikly bez finančního záměru. Je důležité, aby se vám sbírka líbila, aby vás předměty těšily. Vyberte si určitou oblast, která je vám blízká. Například určitou dobu, téma, výtvarníka, druh umění či starožitností. Na našich on-line aukcích se dá dobře vybírat v kategorii deseti až dvaceti tisíc korun. Na druhou stranu je dobré získat co nejvíc znalostí, ať už o době, kdy věc vznikala, nebo o autorovi.

Jste asi jediný majitel aukční síně, který prodávané předměty také sám restauruje. Všechny kousky projdou vašima rukama?
Zvládám vyčištění a restaurování některých obrazů. Tahle práce mi slouží k odreagování. Těší mě, když ze zažloutlého tmavého plátna vyskočí nádherné dílo v původní barevnosti. Také zhruba půlka rámů je dodělávaných ode mě, předělávaných, restaurovaných. Pracnější restaurování, především nábytku, dělají kolegové. Zakládám si na tom, že každý předmět je na aukci prezentován v co nejlepším stavu.

Jak především u obrazů prověřujete, jde-li o originál?
Díky své restaurátorské zkušenosti k tomu mám blíž než jiné aukční domy. Většinu, určitě devadesát procent špatných falz dokážu poznat na první pohled. Opatrnosti však není nikdy dost. V případě pochybností se obracíme na specialisty, pomáhají třeba rozbory pojiv a barev, UV a IR průzkum, rentgeny. Důležitou součástí dražších obrazů je kunsthistorický posudek odborníka na daného autora.

Sídlem Arthouse je překrásná vila v pražské Bubenči. Jak se vám ji podařilo získat?
Zásluhu musím připsat svému otci, který objekt koupil v roce 1988. Původně měl sloužit k bydlení naší rodině, ale nakonec jsme po revoluci získali jinou možnost bydlení. Usedlost stojí v Bubenči od sedmnáctého století, v devatenáctém století prošla přestavbou. Měli jsme velké štěstí, okolní barokní statky byly zbourány v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, náš dům zachránili památkáři.

Prošel rekonstrukcí, od začátku v něm sídlila firma mého bratra, já jsem si vybudoval ateliér pro restaurování. Nyní interiér a půvabná zahrada slouží k netradiční prezentaci našich děl, která jdou dvakrát ročně do aukce. Dva i tři týdny před samotnou akcí otevíráme výstavu dražených předmětů, které si každý může přijít prohlédnout v klasicky zařízených místnostech našeho domu. Taky v prostorách Arthouse pořádáme výstavy. V loňském roce jsme představili dílo méně známé všestranné výtvarnice Minky Podhajské.

Máte už v hlavě další výstavu?
Delší dobu plánuji představit zapomenuté výtvarníky první republiky. Aktuálně však chystáme výstavu rámů, vývoj od renesance po současnost, jakožto ukázku dokonalého řemesla. Rámy taky patří do mých sběratelských zájmů. První kus, který jsem získal, nádherný renesanční solitér, je nastálo k vidění v Arthousu. Velmi si ho považuji. Majitelem byl velmi významný restaurátor Josef Kotrba. Uměleckoprůmyslové muzeum kdysi nenašlo šedesát tisíc korun na jeho koupi, já ano.

Nebyla vaše sběratelská vášeň občas náročná pro rodinný rozpočet?
Myslím, že má žena Marie ani netuší, za co všechno jsem utrácel. Ale naštěstí je sběratelstvím podobně postižená jako já. Nechává mi svobodu. Naopak já ji musím občas brzdit. Sběratelem byl i můj tatínek, vyrůstal jsem ve štukatérské dílně. Pradědeček byl obklopen uměním i umělci. Bratr začal sbírat a prodávat asijské umění, teď pořádá výstavy současných autorů.

Jak jsou na tom vaše děti? Kráčejí v rodinných stopách?
Máme dceru a tři chlapce. Ve svých pokojích si hromadí vlastní sbírky, ale doufám, že ne do takové míry jako já. V poslední době se zajímají i o digitální umění a NFTs čili nezaměnitelné tokeny.

close Tomáš Hejtmánek info Zdroj: se svolením Arthouse Hejtmánek/ Tomáš Hejtmánek zoom_in Tomáš Hejtmánek Tomáš Hejtmánek (55)
Vystudoval Akademii výtvarných umění, je malíř, restaurátor a sběratel umění. Po škole se věnoval především restaurátorské činnosti. V roce 2012 s manželkou Marií založili vlastní galerii a aukční dům Arthouse Hejtmánek, který nabízí moderní díla v kombinaci se starými, včetně uměleckého řemesla, starožitností a designu. Zaměřují se také na hledání a objevování zajímavých děl od zatím méně známých umělců.