Tato 1215 km dlouhá řeka pramení v pohoří Pelly v Yukonu, protéká provincií Britská Kolumbie a ústí do řeky Mackenzie. Je to mohutná řeka, která svádí vodu z obrovského území o ploše 3,5 krát větší, než je Česká republika.
Protéká pravou severskou divočinou a s výjimkou dvou vesnic není u ní žádné osídlení. V dobách zlaté horečky se po Liardu na Klondike vydalo několik stovek mužů, kteří vůbec netušili, že je to nejtěžší možná trasa, plná peřejí, a museli na řece přezimovat, nebo se vrátit. Lákavé dobrodružství našich hrdinů začalo na jihu Čech, v rodišti cestovatele Miroslava Podhorského, žijícího v Německu.
V jeho rodném domku se sešli s dobrodruhem Petrem Nedvídkem z Hlubočce na Opavsku a připravili se na odlet z Frankfurtu nad Mohanem. Na letišti se k nim připojil syn Miroslava Podhorského – Petr. Vezli s sebou vše potřebné do divočiny, včetně dvou člunů. Úžasnou pomoc ve výbavě zajistila sponzorským darem firma Gumotex z Břeclavi, která dodala kánoi Baraka. Let do Kanady byl příjemný a čekalo je velké dobrodružství, které popisuje vedoucí výpravy Miroslav Podhorský.“
„Naše tříčlenná parta, dva Petrové a já, jsme prožili na horním Liardu krásných osmnáct dní. V půli srpna jsme se nechali z Whitehorse dopravit hydroplánem na jezero Caribou Lakes. Sotva jsme se na břehu jezera zabydleli, začalo pršet. Olověné mraky ležely nad jezerem a poprchávalo i příští den. Připravili jsme naše kánoe na cestu, přebalili proviant a osobní věci do vodotěsných barelů a pytlů, úspěšně rybařili a pochutnávali si na houbové smaženici z křemenáčů, kterých bylo v lese bezpočet. Večer se na nás usmálo slunce a pak nás doprovázelo celých šestnáct dní, celých 300 kilometrů, do indiánské vesničky Upper Liard, u které Alaska Highway překračuje řeku, a tam jsme plánovali cestu kanadskou divočinou ukončit.“
„Z jezera Caribou Lakes vytéká úzký, mělký potok, který se samozřejmě jmenuje Caribou Creek. Proudí v něm čistá voda, jejíž množství kolísá dle roční doby. V srpnu jí nebylo přebytek, a tak jsme byli nuceni se potokem částečně brodit a kánoe táhnout na laně. Dno potoka bylo ale pevné, a tak se v něm dalo pohodlně jít. Caribou Creek je asi pětadvacet kilometrů dlouhá a ústí do ještě mladičké Liard. Vine se zpočátku lučním porostem, záhy však vstupuje do typického severského lesa. Tam je radno dávat dobrý pozor na stromy ležící v proudu potoka a v jeho ostrých zákrutech je nutno kánoe koníčkovat. Několik bobřích hrází nás nutilo kánoe s bagáží portážovat. Ostatní bobří stavby jsme částečně rozebrali, abychom otvorem prostrčili kánoe a mohli pokračovat v cestě. V četných tůních se to jen hemžilo lipany. Ústí Caribou Creeku do Liard River jsme zpočátku ani neregistrovali, neboť jsme byli plně zaměstnáni jízdou v labyrintu různých překážek a rychlých postranních proudů, které se odkudsi ze všech stran valily. Když se proudy spojily v jeden, věděli jsme, že plujeme konečně po Liardu. Ten teče zhruba padesát kilometrů severovýchodním směrem, až narazí na hradbu hor pohoří Sait Cyr Mountains, a nezbývá mu, než se stočit na jihovýchod.“
close
info
Zdroj: Milan Nedvídek
zoom_in
Začátek plavby na jezeře Caribou Lakes.
„Krásně čistý proud řeky teče stálou rychlostí, šesti až sedmi kilometrů za hodinu. Přálo nám počasí a my pluli krásnou krajinou, podél hor neznámých jmen, jejichž výšku bych odhadoval na tisíc osm set metrů. Byla to pohodová jízda a my jsme se kochali jak líbeznou krajinou, tak i průzračnou, tyrkysovou vodou řeky a v ní plovoucími rybami. Mohutný los přeběhl nedaleko před námi na druhý břeh, a když fontány vody dopadly na hladinu, los zmizel v lese, nastalo ticho a nám se zdálo, že to byl jen přelud. Táboření bylo po cestě přepychové. Mohli jsme si vybrat mezi stínem lesa a měkkým, voňavým mechem, nebo slunečným místem na širokém břehu, s vyhřátými, jemnými oblázky.“
„Po ruce byla jak čistá voda, tak i suché, naplavené dřevo, které pro nás připravili bobři tak, že se dalo přiložit rovnou na oheň. Večery a rána byly nadprůměrně teplé. Během dne vládly teploty nad dvacet stupňů ve stínu. Někde v dálce hořel les, nepříjemný kouř z lesního požáru nás obtěžoval naštěstí jen necelé dva dny. Z nebe lehce k zemi poletoval bílý popílek. Slunce se topilo v kouři a zvláštní smutná nálada se rozprostřela nad krajem. V noci se směr větru naštěstí obrátil a po kouři nebylo ráno ani památky. Jedno odpoledne jsme byli svědky slunečního hala jevu. Svatozář, jak se slunečnímu hala jevu také říká, je způsobena lomem světla v šestihranných ledových krystalech, jejichž uskupení se nachází v atmosféře. Tento nevšední jev jsme pozorovali několik hodin. Polární záři jsme měli možnost pozorovat jen jeden jediný večer, a to současně se západem slunce, což není častý jev. Já jsem ho měl možnost vidět vůbec poprvé.“
close
info
Zdroj: Milan Nedvídek
zoom_in
Pluli jsme po řece Liard River úžasnou přírodou.
„Pluli jsme řekou Liard, která se postupně měnila ve velkou řeku. Její voda ale zůstávala nadále překvapivě čistá. A když se Liard River spojil s Frances River, která přinesla srovnatelné množství vody, stala se z ní mohutná řeka, která nás za dva dny donesla k mostu silnice Alaska Highway, kde naše pouť po nádherné části horního Liardu končila. Museli jsme se chtě nechtě s Liardem rozloučit a poděkovat mu za krásné zážitky, kterými nás podaroval a na které budeme i po letech rádi vzpomínat.“
Cestovatel z Hlubočce Petr Nedvídek, pro kterého je tento kout světa srdcovou záležitostí, přitakává a vzpomíná na své setkání s medvědem: „Šel jsem se projít sám pěšky po silnici Alaska Higway do vesnice Watsen Laik. Při zpáteční cestě mě projíždějící indián informoval o medvědovi u cesty. Šel jsem dál a opravdu narazil na medvěda baribala. Pomalu jsem odcházel a naštěstí mě do svého auta vzal další domorodec. Medvěd se na nás jen ohlédl a zmizel v divočině. Po celou dobu plavby jsme pozorovali medvědy, losy, chytali štiky a lipany, viděli polární záři, ale také hořící les. Budeme vzpomínat na neskutečně nádhernou přírodu, která snad zůstane stejná pro další generace.“
Milan Nedvídek
