Tato 1215 km dlouhá řeka pramení v pohoří Pelly v Yukonu, protéká provincií Britská Kolumbie a ústí do řeky Mackenzie. Je to mohutná řeka, která svádí vodu z obrovského území o ploše 3,5 krát větší, než je Česká republika.

Protéká pravou severskou divočinou a s výjimkou dvou vesnic není u ní žádné osídlení. V dobách zlaté horečky se po Liardu na Klondike vydalo několik stovek mužů, kteří vůbec netušili, že je to nejtěžší možná trasa, plná peřejí, a museli na řece přezimovat, nebo se vrátit. Lákavé dobrodružství našich hrdinů začalo na jihu Čech, v rodišti cestovatele Miroslava Podhorského, žijícího v Německu.

V jeho rodném domku se sešli s dobrodruhem Petrem Nedvídkem z Hlubočce na Opavsku a připravili se na odlet z Frankfurtu nad Mohanem. Na letišti se k nim připojil syn Miroslava Podhorského – Petr. Vezli s sebou vše potřebné do divočiny, včetně dvou člunů. Úžasnou pomoc ve výbavě zajistila sponzorským darem firma Gumotex z Břeclavi, která dodala kánoi Baraka. Let do Kanady byl příjemný a čekalo je velké dobrodružství, které popisuje vedoucí výpravy Miroslav Podhorský.“

Opava schytala pořádný debakl
Opavě premiéra v Lize mistrů pořádně zhořkla. V Patrasu propadla

„Naše tříčlenná parta, dva Petrové a já, jsme prožili na horním Liardu krásných osmnáct dní. V půli srpna jsme se nechali z Whitehorse dopravit hydroplánem na jezero Caribou Lakes. Sotva jsme se na břehu jezera zabydleli, začalo pršet. Olověné mraky ležely nad jezerem a poprchávalo i příští den. Připravili jsme naše kánoe na cestu, přebalili proviant a osobní věci do vodotěsných barelů a pytlů, úspěšně rybařili a pochutnávali si na houbové smaženici z křemenáčů, kterých bylo v lese bezpočet. Večer se na nás usmálo slunce a pak nás doprovázelo celých šestnáct dní, celých 300 kilometrů, do indiánské vesničky Upper Liard, u které Alaska Highway překračuje řeku, a tam jsme plánovali cestu kanadskou divočinou ukončit.“

Kabelkový veletrh 2022 v Opavě.
Do Opavy se vrací dobročinný Kabelkový veletrh. Lidé už mohou nosit kabelky

„Z jezera Caribou Lakes vytéká úzký, mělký potok, který se samozřejmě jmenuje Caribou Creek. Proudí v něm čistá voda, jejíž množství kolísá dle roční doby. V srpnu jí nebylo přebytek, a tak jsme byli nuceni se potokem částečně brodit a kánoe táhnout na laně. Dno potoka bylo ale pevné, a tak se v něm dalo pohodlně jít. Caribou Creek je asi pětadvacet kilometrů dlouhá a ústí do ještě mladičké Liard. Vine se zpočátku lučním porostem, záhy však vstupuje do typického severského lesa. Tam je radno dávat dobrý pozor na stromy ležící v proudu potoka a v jeho ostrých zákrutech je nutno kánoe koníčkovat. Několik bobřích hrází nás nutilo kánoe s bagáží portážovat. Ostatní bobří stavby jsme částečně rozebrali, abychom otvorem prostrčili kánoe a mohli pokračovat v cestě. V četných tůních se to jen hemžilo lipany. Ústí Caribou Creeku do Liard River jsme zpočátku ani neregistrovali, neboť jsme byli plně zaměstnáni jízdou v labyrintu různých překážek a rychlých postranních proudů, které se odkudsi ze všech stran valily. Když se proudy spojily v jeden, věděli jsme, že plujeme konečně po Liardu. Ten teče zhruba padesát kilometrů severovýchodním směrem, až narazí na hradbu hor pohoří Sait Cyr Mountains, a nezbývá mu, než se stočit na jihovýchod.“

Začátek plavby na jezeře Caribou Lakes.Začátek plavby na jezeře Caribou Lakes.Zdroj: Milan Nedvídek

„Krásně čistý proud řeky teče stálou rychlostí, šesti až sedmi kilometrů za hodinu. Přálo nám počasí a my pluli krásnou krajinou, podél hor neznámých jmen, jejichž výšku bych odhadoval na tisíc osm set metrů. Byla to pohodová jízda a my jsme se kochali jak líbeznou krajinou, tak i průzračnou, tyrkysovou vodou řeky a v ní plovoucími rybami. Mohutný los přeběhl nedaleko před námi na druhý břeh, a když fontány vody dopadly na hladinu, los zmizel v lese, nastalo ticho a nám se zdálo, že to byl jen přelud. Táboření bylo po cestě přepychové. Mohli jsme si vybrat mezi stínem lesa a měkkým, voňavým mechem, nebo slunečným místem na širokém břehu, s vyhřátými, jemnými oblázky.“

Zajímavý fotbal byl k vidění v Pusté Polomi
Pustá Polom ustála přestřelku. Kravaře sahaly po bodu. Co řekli trenéři?

„Po ruce byla jak čistá voda, tak i suché, naplavené dřevo, které pro nás připravili bobři tak, že se dalo přiložit rovnou na oheň. Večery a rána byly nadprůměrně teplé. Během dne vládly teploty nad dvacet stupňů ve stínu. Někde v dálce hořel les, nepříjemný kouř z lesního požáru nás obtěžoval naštěstí jen necelé dva dny. Z nebe lehce k zemi poletoval bílý popílek. Slunce se topilo v kouři a zvláštní smutná nálada se rozprostřela nad krajem. V noci se směr větru naštěstí obrátil a po kouři nebylo ráno ani památky. Jedno odpoledne jsme byli svědky slunečního hala jevu. Svatozář, jak se slunečnímu hala jevu také říká, je způsobena lomem světla v šestihranných ledových krystalech, jejichž uskupení se nachází v atmosféře. Tento nevšední jev jsme pozorovali několik hodin. Polární záři jsme měli možnost pozorovat jen jeden jediný večer, a to současně se západem slunce, což není častý jev. Já jsem ho měl možnost vidět vůbec poprvé.“

Pluli jsme po řece Liard River úžasnou přírodou.Pluli jsme po řece Liard River úžasnou přírodou.Zdroj: Milan Nedvídek

„Pluli jsme řekou Liard, která se postupně měnila ve velkou řeku. Její voda ale zůstávala nadále překvapivě čistá. A když se Liard River spojil s Frances River, která přinesla srovnatelné množství vody, stala se z ní mohutná řeka, která nás za dva dny donesla k mostu silnice Alaska Highway, kde naše pouť po nádherné části horního Liardu končila. Museli jsme se chtě nechtě s Liardem rozloučit a poděkovat mu za krásné zážitky, kterými nás podaroval a na které budeme i po letech rádi vzpomínat.“

Cestovatel z Hlubočce Petr Nedvídek, pro kterého je tento kout světa srdcovou záležitostí, přitakává a vzpomíná na své setkání s medvědem: „Šel jsem se projít sám pěšky po silnici Alaska Higway do vesnice Watsen Laik. Při zpáteční cestě mě projíždějící indián informoval o medvědovi u cesty. Šel jsem dál a opravdu narazil na medvěda baribala. Pomalu jsem odcházel a naštěstí mě do svého auta vzal další domorodec. Medvěd se na nás jen ohlédl a zmizel v divočině. Po celou dobu plavby jsme pozorovali medvědy, losy, chytali štiky a lipany, viděli polární záři, ale také hořící les. Budeme vzpomínat na neskutečně nádhernou přírodu, která snad zůstane stejná pro další generace.“

Milan Nedvídek