Slibil sem vam minule, že přidam dalši podrobnosti teho našeho inauguračniho posezeni Na Upadnici. Kecal bysem, kdybych vam tvrdil, že sem hned po tym Erďovym frku smjetal z Upadnice dom. Naopak. Erďa se mě vtipem a vubec chovanim ziskal, takže sem se ku němu z Lojzkem sedli a připili tym černym švihakem, jak Lojzek nazyva fernet, na bruderšaft.

Všechny díly Ofila najdete zde

„Viš, Ofilu, jak ja rad spominam na ty naše děcke časy na fifejdskim Seňaku? Paru razy při zpominkach aji slzu zamačknu,“ přehaňal isto Lojzek. Když sem se mu začal hlasito smjať, pravil potichu: „To je ta pohadka mladi, kera se nikdy něvrati. Spominaš na cirkus Beskyd? Jak každy rok na podzim šli artisti a aji zviřata pěšky z nadraži v Přivoze po Cihelni a Cingrove do teho ich zimovišťa u Fradlantskeho mosta? Jak zme tam za nimi lozili zadarmo do zvěřiňca, každe večerni představeni zme diky kamaradum a kamaradkam mezi děckami cirkusakuv viděli! A potym v hospodě U Felixa, a pozdějši U Mařeny, jak hospodě v Nemocnični ulůici štamgasti z Fifejd řikali, obhližali artistuv i krotiteluv, jak tam popijali pivečko, vinečko a rumeček. Ja sem dycki z odevřenym pyskem a z vyvalenymi očami sledoval a hltal každe slovo teho krotitela lvu Krištofa Málka. To byl muj idol!“ spominal Lojzek.

„Co bysem se něpamatoval?! Ale spominaš, jak raz z teho ich pruvoda utik sloni samec Mahur a cpal se do forhauza domu v Senovažne? Traktorem ho pak museli vytahovať, jak byl šprajcnuty v tych uzkich dveřach… Ja vim, ty si obdivoval teho Malka. Ja zas obdivoval dceru ineho krotitela – Janu. Menoval se Vavra a měl uplně blbeho lva, keremu strkal hlavu do tlamy a něchal se od něho olizovať pěnu na hubě. Ja, ja. Ta Jana byla sice kapku škareda a bylo ji enem kolem jedenasti, ale byla cirkusačka a my synci ze Seňaka byli z ni doblbnuti…“ pravil sem mu na to.

„Mě ale z teho zastupa Janinych obdivovateluv vyněch! Mi se nělibila, ja měl ine tipy. Taka spolužačka Sylvinka! To bylo inši kafe! To byl muj idolek coby desetileteho synčiska,“ smjal se Lojzek. Byli bysme dřistali ešče dal, ale přišel kelner Zbyňďa a ze slovami: „Končíme, pánové! Zítra je den taky a mi přivezou v osm ráno pivo, takže se chci aspoň trochu vyspat!“, nam předložil učtenky. „No,no, no, Zbyňďo, nebuď taki přisny! Dones nam ešče každemu po jednym laku na rakve a pak mi to všecko zrachuj. Ofil byl dneska mojim hostem,“ odpověděl mu Lojzek. „Cos to objednal?“ zeptal sem se naivně. „No černeho švihaka či fernet, jak to znaš ty,“ smjal se mi Erďa. „A viš, Ofilu, že se mi

libiš? Zje naša krevni skupina a tak ti na dobru noc řeknu ešče jeden frk. To se pta dochtor pacienta: ,A jak často souložíte?’ ,Tak dvakrát do týdne’ ,To ale není kdovíco!?!’ ,No, na katolického kněze z malého města…’ Fajne, ni?!““ dodal, když zme do sebe kopli ty fernety. A potym to začalo! Nejdřiv zme sice museli ešče ukecať Zbyňďu a pozvať ho na šlaftruňk, ale hned se to fofrem točilo:ja fernety, Lojza fernety, Erďa fernety. Když sem se chtěl fernetově otočiť asi poosme, oba kamoši i kelner zaporně krutili hlavami.

„Zas až přiště! A važ se Erďovy nabidky, bo dva vtipy nikdy k dobru nědava,“ stačil ešče řecť Lojzek. Erďovu frku sem se něpřičetně, jak mi potym vykladal Lojzek, řechtal ni enem v taxiku hodně nasraneho řidiča, kerym sme jeli Lojzek, Erďa a ja dom, ale aji před barakem. Jak už sem se ale minule zminil, doma mě tyn smich přešel. Tam totiž se mnu němluvila ani klika od dveři, enem Ruža sykla: „To si se vycajchnoval! Přiště tě zase kajsik pustim!“ Něbyla přede mnu vubec žadna přivětiva buducnosť, ale nic se něji take horke, jak se to uvaři, Ni?!

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil

…a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz