Televizni zachrana aneb Kdy do obchoda

Čital sem oto na internetě, že jeden znamy zpěvak, kery před nedavnem požadal svoju družku o ruku přimo na podiu při vlastním koncertě se vratil z dovolene na Mauriciu. Chtěl tam puvodně pobyť ešče jakisik tyden, aby se něvracal do Česka v době vyhlašeňa nouzového stavu, ale když se tyn Covid-19 objevil aji na tym ostrově, posbiral rodinu, manatki a smětal nejbližšim vladnim letadlem dom. To by bylo v pořadku až na to, že po tydňu doma se od svoji partnerky odstěhoval.

Všechny díly Ofila najdete zde

Že by se rozmyslel tu nabidku ku sňatku? Ni! Jeho vysvětleni bylo, že v době, kdy se řada jeho kamaradu a znamych rozvaďa nechce skončit stejnak, a při představě, že by měl byť štyryadvacet hodin denně zavřeny v bytě s tu svoju lasku, něvi, něvi, jak by to dopadlo. Tuš se přestěhoval a budu se spolu vidať enem občas. Je to rozumne!

Ale ma každy z nas dva byty, aby se moh teho svojiho druheho na paru hodin zbaviť? Navic z nas emerytuv, kerym vlada „zakazala“ aji vychazki? Doporučila nam seděť doma a isť enem do obchoda pro zakupki. Navic nam vyhradila aji čas, kdy tam mame chodiť. Enemeže mame tym kapku zmatek. Prvnikrat to bylo v době od deseti do dvanasti hodin, potym se to přesunulo na sedum až devět a včil, pry už naposledy, na osum až deset. Tak něvim, esli to plati či to zas nězměnili…

Musim přiznať, že sem se nejdřiv urazil, že nam vyhrazuju dobu na nakupy, ale když sem byl v nedělu nakupovať, hodně sem to ocenil. Vyrazil sem v pul devate do Teska a než sem stačil všecko kupiť utikla skoro hodina. Chtěl sem se ale ešče staviť do Lidla, bo tam měli zlevněny rum. Kajsik sem totiž čital, že na koronavirus plati štamprla wiski denně. No na wisku němam, tuš sem se chtěl kupiť aspoň ten rum.

A zatym co sem po Tesku v době našeho hajeňa chodil kolem regaluv skoro sam, do Lidla sem, ja vul, vlez paru minut po desate. Co vam mam řikať. Se mnu se do dveři nahrnula kupa ludi tak prudko, jako by měli za minutu zase kram zavřeť… Kaj jake povinne rozestupy?! Kaj jakasik ochranna vzdalenosť?!

Na hřbetě mi visely dvě baby, přede mnu vybirali holymi rukami chlapi pečivo a chleba, a kusek dali staly dvě matki s děckami ve vuzkach tak blbě, že se kolem nich nědalo uzku uličku přejsť. Když sem ich napomenul, poslaly mě slušně do řiti a doporučily, abysem chodil nakupovať v dědkam vyhrazene době a něprudil ich při dišputě, co dneska navařiť…

Zastyděl sem se, lapnul flašku tuzemaka, po vystate frontě u pokladny zaplatil a valil dom. Přišel sem dom uřiceny, tajak bysem absolvoval maraton, hodil sprchu, skoro se vykupal v dezinfekci a odevřel bednu. Ešče, že ju mame! Enem tak možeme z moju Ružu překonavať ponorkovu nemoc. Zme vděčni česke televizi, že jednak dava ty vzdělávací pořady pro děcka školu povinne, ale aji my se cosik přiučime. No co, univerzita třetiho věku, ni?! No a včil, když začal vysilať aji ten kanal ČT3, sem na vrcholu blaha.

Navíc když tam davaju muj milovany serial Nemocnice na kraji města, či jak ji v našem Slezku řikaju po našimu Lazaret na zadupiu, nebo Vysílá studio A, jak se producíruju všeci naši předni zpěvaci šedesátých a sedumdesatych rokuv – Matuška, Gott, Pilarová, Štědrý (to su už dneska všecko nebožtici), ale aji ešče žijici Neckář, Laufer, Suchý, Zíma, Vondráčková, Kubišová, Filipovská… Nebo Televarieté s Dvořákem a Bohdalovů, z osumdesatych rokuv pak serial Rozpaky kuchaře Svatopluka…

No, jak pravim, mam za cely den na co kukať a na ponorku není ani čas. A když se Ruže něchce na cosik divať se mnu, mame pro ten připad v izbě ešče jeden „stary“ televizor, no a tam se naladi co chce. Tak buďme všeci optimistami a věřme, že tyn virus vymizně co něviděť a ta něpřijemna karantena skoňči…

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil

…a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz