Čital sem se minulu nedělu v jakimsik starym lidovym kalendařu co moja Ruža vyštrachala kajsik na huře, když mi zazvonil mobil: „Ofil? Co dělaš? Doufam, že ti synek vyřidil můj vzkaz a zítra přijedeš pomocť mi s uternim pálenim. Začina se rano v devět, tož přijeď už ztra po poledňu! Ružu nechaj doma, ale urob se u ni volno aspoň do středy,“ uslyšel sem znamy hlas mojiho dluholeteho kamarada Cyrila z Valašskeho Mezřiča.

Všechny díly seriálu najdete zde

Faral se mnu kdysi v přivozskim Dole Vitězny unor. Typicky bodry Valach, kery kvůliva čerstvě narozenemu děcku nechtěl isť na vojnu, tuš podepsal – tušim na pět rokuv – šachtu. Hořko teho dycki litoval, ale musel to dokoňčiť. A jak mu ta doba vypršela, smětal dom, tajak by mu u řiti hořelo. Ale dycki zme se našli v roku chvilu, aby zme se zešli, poklabosili ale hlavně popili jeho vyborne slivovice.

Abysem pravdu řeknul, těšil sem se, bo v palirně je dycki sranda, až na jeden jediny připad, ale s tym se něchcu chlubiť, a tak mi enem vrtalo v lebeni, kolik kvasu budě v bečkach měť? Vrtalo mi v lebeni. Ale vypadlo to z něho samo: „Letos se urodilo dosť trnek. Od poloviny srpna sem ich sazal do beček. No a včilkaj nastal čas ich zkapalniť!“

Znělo mi to do ucha tajak rajska hudba, bo se naposledy Cyrilovi urodily slivky před dvuma rokami a swlivovička z nich byla jedna baseň. Ruža sice chvilu brblala, ale to enem tak naoko, aby sem se němyslel, že mi všecko enem tak projdě, ale vytušil sem, že aji ona se rada ode mě spočně. V ponděli po obidě sem vyrazil na vlak a v podvečer už seděl u Cyrila v kuchyni. Sdělovali zme se poslední dojmy ze života a přitym Cyril odevřel flašku tej slivovičky z osumnasteho roka. Taku ušmudlanu, spodek ešče špinavy od pavučin a při tym, jak nalival do pulek zme ze slzu v oku zaspominali na jeho drahu plovičku, kera mu před vic jak štyrmi rokami odešla za pánbíčkem, jak říká silně věřící Cyril.

Nalel, polkli zme, a on se na mě zvědavě podival. Co mam řikať. Po tych mojich pivem propalenych trubkach se rozlel blaženy pocit. Slasťu sem až mlasknul a Cyril se spokojeně usmjal: „Ta je, co?! Aji ta moja něbožka by se pošmakla!“ Nalel ešče po jedne a ze slovami: „Ideme spinkať, bo rano se brzo stava!“ mě zahnal do cich. Špediter Karel dorazil před barak v pul sedme. My už měli s Cyrilem natahane bečki z kolně ku cestě, a tak ich stačilo enem vysadiť na korbu, a cestu do palirně zme enem přemyšlalili, kolik teho potěče a jaka budě kvalita. Počitali zme, vzhledem k množství kvasu, že vypalime tak štyrycet litru palenky a že budě isto vyborne kvality, bo trnky,

jak pravil Cyrilek, byly slaďučke jak med! Enemže před palirnu zme zažili prvni šok: na dveřach cedula, že vzhledem k pandemii koronasviru je vstup nezaměstnanym zakázán. Tvrdili zme sice mlade robce co tam robi, že něsme nězaměstnani, ale v duchodě, ale se smíchem nas poslala do dupy až se iděme kajsik sednuť a ty tři- štyry hodiny se počkame na palenku. No ja, ale jak se sednuť? Hospody zavřite, na nadreži daleko a špediter Karel už v nenávratnu.

Ale bo bylo docela těplo a od Bečvy to nětahlo, sedli zme se na lavku a spominali na minule paleni. „Ja, to sis vtedy uříznul tu velku ostudu, co?“ připomnil mi Cyrilek muj pořihlupy přešlap. „Ja, ja. Tež zmi to němusel připominať, ale to bylo tak, že když byl plny prvni kibel vypalku, chtěl sem ho vyleť, jak sem obvykle robival, do teho velkeho lavora co tam maju, ale vrchni palič mě zjebal jak sysla. ,Co to maš, Cyrilu, za helfra? To je asi nějaky stopař, kereho ste s Karlem zebrali cestu, ne?! Je mi sice povědomy, ale to chovani v palirně! Tajak by tu byl poprvni!’ Marně sem mu vysvětloval, že když je tam místo něho ta jeho manželka, dycki sem ji s tym těžkim kyblem pomahaj, tak sem, jak viš, rači zalez do kutka a už na nic něšahal. Enem sem se těšil na prvni košt! Tež si mi to němusel tak škodolibo připominať!“ dodal sem vyčitavě.

Ale Cyril už na to něstačil nic řecť, bo se rozlapily dveře do palenice a v nich byla z vuzkem a našim poloprazdnym šedsesatilitrovym demižonem ta mlada robka, co sem ji dycki pomahal s nalivanim vypalku do lavora. „Ať jsme dělali co jsme mohli, vic jak těch třicet litru dvaapadesátky tro nedaylo. Takže sbohem a nashle napřesrok. Zustali zme v šoku z odevřenymi hubami stat nad demižonem a něvyadlo z nas ani slovo. Až při cestě dom v Karlovym autě.

„To je mi divne, tolik kvasu a po tele robotě při sbiraňu enom hlupych třicet litru,“ uronil doslova slzu Cyril. „Ja něvim, ale něbylo to tym, že zme u teho osobně něbyli? Navíc se mi moc nězda doba paleňa. Normalně tam sedáváme kolem štyr a pul hodiny a včil to bylo skoro o hodinu meněj? Něhnali to přes ty dva kotliky moc rychle? Anebo se tam paru litruv něchali, nic ineho mě něnapada,“ pravil sem mu na to. Cyril na to něřek nic, celu dobu až dom mlčel, ale až zme demižon uložili ve špajzce a dali se první košt, rozvazal: „No, kvalita je výborna, ne?!“ a když sem suhlasně přikývnul, naraz pravil: „Ja už asi vim, proč to tak málo teklo. Jakm isto viš, byl sem v obdobi hlavního sběru trnek ve špitale s tu mu nemocnu pačmagu! Však sem ti volal, že ani chodiť nemožu a tak sem se šel lehnuť do špitala. No tak sbirani trnek zbylo na synka. Ten se o to nikdo moc nezajimal, tek sem mu klad na srdce, že trnky musí zaleť horku vodu, až se spali špina a plíseň. Tak něvim? Esli ale zalel každy kibelek trnek kiblem vody, potym bylo v bečkach věcej vody než kvasu… No, musim se ho zeptať, a potym ti dam věděť,“ pravil zamyšleně a nalel eště po achtliku te nove.

Třebaže slivovička ešče něbyla odvětrana, šmakovala fantasticky. Když sem to po navratu dom ve středu večer vykladal Ruži, hned chtěla tež koštnuť. Neměl sem ji ale z čeho naleť, bo mi jaksik Cyrilek zapoměl dať sebu dom lahvinku. A ani sem se o ňu, vzhledem k jeho naladě, rači něřeknul. Vim, že ju tam u něho mam jak ve šporkase! A když se ešče paru měsicuv odvětra, budě to potym slast se ji napiť. „Tuš to di do dupy, Ofilu, když si mi ani košt nědovez,“ pravila naoko nasraně, ale ja věděl, že mi rozumi, a zmizla do izby. A ja ji na cestu, stejnako jak vam včil, poslal frk: To přišel chlap do hospody a pravi kamošum: „Konečně sem našel odvahu a řekl ji: Konec! Mám toho dost! Rozvádím se s tebou! Vyjdu z baráku, slyším výstřel… Zastřelila se? Vracím se domů. A tam: šampaňské si otevřela, svině!“

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil …
a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz