Romane, patříte do skupiny mladých trenérů, jak jste se vůbec k tomu povolání dostal?
K trenéřině jsem se dostal v Kravařích, kdy jsem zhruba ve dvaceti letech začal trénovat mladší a následně starší dorost. Ve své podstatě mohu říci, že jsem došel k racionálnímu rozhodnutí, že ve fotbale v Kravařích na úrovni divize jako hráč již nic nedokážu. Samotné hraní mě tak úplně nenaplňovalo. Začal jsem trénovat, strašně mě to chytlo, moc mě to bavilo. Cítil jsem v tom naplnění, které mi fotbal začal dávat, aniž bych ho musel hrát.

Jak to máte s trenérskou licencí?
V Kravařích jsem si postupně udělal na úrovni okresu Opava céčko. V Ostravě pak B licenci. Na fakultě Univerzity Palackého v Olomouci UEFA A licenci, a na Karlově Univerzitě v Praze, katedře tělesné výchovy a sportu nejvyšší možnou UEFA profi licenci.

Můžete tak trénovat ligu…
(usměje se). Ano, pokud by měl někdo zájem.

Během své dosavadní kariéry jste pracoval hlavně u mládeže, kde jste prošel Baníkem, Karvinou…Naskytla se vám v těchto klubech možnost dělat i profesionální fotbal?
Po Kravařích jsem odešel do Baníku Ostrava, kde jsem byl sedm let, vesměs jsem byl u žáků, nejdříve na sportovní škole na Šoupalce. Poté na bývalém Jeremenku a Bazalech jako trenér dorostu, šestnáctky, sedmnáctky. Byl jsem ale daleko od toho, abych se podíval do velkého fotbalu. Blíže jsem k němu byl ve Vítkovicích nebo Karviné. V určitou dobu jako trenér devatenáctky Vítkovic jsem měl nějaké signály, že bych se mohl stát trenérem áčka, které bylo na úrovni krajského přeboru, divize. V Karviné, která tehdy hrávala druhou ligu, byla myšlenka, že bych mohl být asistentem u prvního týmu.

Nakonec jste se ale dočkal ve Vítkovicích. Tam to byla pro vás hodně povedená štace. S Ivanem Kopeckým jste převzali tým, který byl beznadějně na padáka, ale vám se ho podařilo zachránit…Jak na to vzpomínáte?
Ve Vítkovicích to bylo od začátku pro mě velmi zvláštní období, takové na houpačce, a to doslova. Přišel jsem k týmu v zimě, přebíral jsem ho ve třetí lize. Měli jsme za úkol postoupit a to se nám povedlo. Dejme tomu, že šlo o úspěch. Přišla sezona ve druhé lize, ale podle mě tato soutěž byla pro Vítkovice dost velké sousto. Dle mého názoru klub nebyl úplně nachystaný na přechod z amatérského do profi fotbalu. Po jedenáctém kole jsem byl odvolaný. V zimě jsem k týmu přišel znovu jako sportovní ředitel a hlavní trenér. Vzal jsem si k sobě Ivana Kopeckého. Obrovsky si to sedlo, protože jsme si rozdělili role, byli jsme na stejné úrovni. Ivan trénoval a koučoval zápasy. Já jsem spíše vzal roli manažera a sháněl hráče a dělal věci okolo. Druhou ligu se nám podařila zachránit, byl to úspěch. Na druhou stranu jsme neměli co ztratit, neboť Vítkovice byly jasně odepsané na sestup. Nebyli jsme zprvu pod tlakem. Ten přišel až na úplném konci, protože jsme se dostali tak blízko k tomu, že by se to mohlo podařit. Zvládli jsme poslední krok. Jenomže přišlo léto, výsledky nebyly a mě znovu odvolali.

Vítkovice byly vaším prvním angažmá v dospělém fotbale. Byl to pro vás velký skok? Přece jenom je to jiné trénovat hráče typu Davida Mikuly než dorostence…
Bylo to jiné. Když trénujete žáky nebo dorostence, jsou to většinou školáci a nemají zkušenosti. Kdežto v dospělém fotbale se trénuje se širokou paletou hráčů, co se týká rozdílu věku. Ta škála je obrovská. Hráči se zkušenostmi, kteří pracovali pod iks trenérů, vnímají vaši práci, hodnotí ji, dívají se na ni a mají možnost srovnávat. Když to úplně zjednoduším, v mládežnickém fotbalu je lehčí to, že stačí hráčům něco nařídit a oni to budou plnit. Kdežto u dospělého fotbalu je důležité hráče přesvědčit o tom, že máte pravdu. Musí tomu věřit. Nestačí jim jenom něco říct a oni to budou plnit automaticky. Je to o jiném přesvědčovacím procesu než u mládeže.

Patříte k trenérům, kteří absolvovali stáže v zahraničí. Kde jste všude byl?
Mám jich za sebou opravdu hodně. Důvod je prostý. Když někdo skončí jako bývalý hráč v sedmatřiceti, něco už zažil, ať už na úrovni ligy nebo v zahraničí. Čerpá zkušenosti od jiných trenérů, kteří ho vedli. Poznal, jaký měli přístup, jaký tréninkový proces. Prostě zažil to na vlastní kůži. Když jsem skončil s hraním já, a to na amatérské úrovni ve dvaceti letech, musel jsem ty zkušenosti nasbírat jinde. Ty pro mě ležely na stážích. Od začátku jsem jezdil za nejlepšími trenéry u nás, ať to v té době byl Jaroslav Hřebík, František Straka kteří trénovali Spartu, nebo Josef Csaplár v Liberci, Zdeněk Psotka v Olomouci. Karel Jarolím na Slovácku. Šlo o trenéry, kteří měli v té době za sebou nějaký úspěch, a to nejen u nás, ale se svým týmem i v Evropě. Postupem času jsem se dostal i do zahraničí. Tehdy byl Mourinho poprvé v Chelsea, byl jsem tak v jejich tréninkovém centru v Cobhamu (Londýn), dále v tréninkovém centru Bayernu Mnichov na Säbener Strasse v Mnichově, za éry trenéra Guardioly. Snažil jsem se od těchto trenérů učit, tím jsem nabíral zkušenosti, které jsem neměl možnost získat jako hráč. Uvedu to na příkladu. Jirka Jarošík před odchodem do Slovinska vedl Ústí nad Labem. Je to začínající trenér, nepopsaný list. Má ale jednu velkou výhodu, že prošel po Evropě hodně kluby, pracoval pod řadou trenérů. Má tak zkušenosti ze své hráčské kariéry a umí je prodat, umí si z nich něco vybrat. Podobný příběh může být momentální trenér Opavy Radek Kováč. Já jsem ničím takovým neprošel, musel jsem tak jezdit po stážích, musel jsem se o to více zajímat a učit se od trenérů, kteří něco dokázali.

Máte vyhraněné trenéry, ke kterým inklinujete? Nebo si jedete svou vlastní cestou?
Všechno má svůj vývoj. Kdysi se mi hodně líbil Škorpilův a Csaplárův Liberec, který hrál vysokým pressingem. Z toho jsem čerpal. Jako jeden z prvních českých klubů s tímto stylem vyhrál titul a prorazil také v Evropě. Učil jsem se u Pavla Vrby, který do té doby s podprůměrnou Plzní, začal dělat až zázračné výsledky a to opakovaně u nás i v lize mistrů. Byl jsem taky v Opavě u Romana Skuhravého, který hrál fantasticky útočný, kombinační fotbal. Jílek v Olomouci se snažil o rozehrávku odzadu a po ztrátě míče o okamžitý re-presink. Nyní předvádí spojitost náročného běžeckého fotbalu, vysokého presinku i rozehrávky odzadu Jindřich Trpišovský ve Slavii Praha a je s tím dlouhodobě úspěšný. To jsou všechno trenéři, od kterých jsem se učil a od kterých čerpám. Ale že bych měl vyhraněného jednoho, to ne. Mohu si něco vzít od Simeoneho a jeho nepropustné defenzivy, Guardiolovy kombinační hry, Kloppovu presinku a běžecké intenzity či Mourinhovy rychlého protiútoku. Oni mají něco, co je v dané chvíli pro nějaký tým zajímavé. Všude ale nefunguje všechno, je to dáno typologii hráčů a taky skladbou určitého týmu. Třeba když byl Skuhravý v Opavě, tak neustále rotoval své hráče, a to i když vyhrávali a hráli výborně. Pak je trenér jako pan Brückner, který sázel na jednu jedenáctku a na principy hry, automatismy, sehranost, u něj o žádné rotaci nemohla být ani řeč. Oba ale dokázali být zcela jiným přístupem k věci velmi úspěšní.

Jsou trenéři, kteří hodně sledují zápasy, mám na mysli i jiné než vlastní soutěž, ve které jeho klub působí…
Musím v první řadě sledovat svoji soutěž, v mém případě je to nyní MSFL. Musím znát soupeře, ať už je vidím o víkendu naživo, nebo na videu, když připravuji hráče na utkání. To je první věc. Potom samozřejmě sleduji i další kluby. Koukám na Ligu mistrů. Chci vidět, jak hraje Simeone, chci vidět, jaké má prvky v defenzivě, jak hraje v obranném bloku. Chci vidět, jak hraje Mourihno, jaký má rychlý přechod, jaké má brejky. Chci vidět, jak hraje Guardiola, jaký má styl odzadu, držení míče, postupný útok, kombinace. Chci vidět, jakým způsobem hraje Klopp svůj presink, jaká je intenzita hry, jak jeho hráči zkracují a zužují hřiště. Nefandím v těchto zápasech žádnému klubu, mě zajímá jenom práce trenérů, styl hry, jejich rukopis. Z toho si snažím něco vzít. U nás v lize koukám na Trpišovského Slavii a jeho rozehrávku odzadu, Svědíkovo Slovácko a jejich vysoký presink, ve druhé lize na Skuhravého Duklu a jeho kombinační hru atd.

Berete jako svůj hendikep, že jste fotbal na druho nebo ligové úrovni nehrál? Nebo to berete jako svou výhodu? Jsou názory, že trenér nikde nikdy nic pořádně nehrál a chce šéfovat ligovému mužstvu…
Záleží na úhlu pohledu na věc. Osobně to beru tak, jak to je. Hrál jsem do dvaceti, pak začal trénovat. Mám výhodu oproti trenérovi, který začal až v těch sedmatřiceti, že trénuju dlouho a mám před ním obrovský náskok. Ryze trenérské zkušenosti. Oni zase mají herní zkušenosti. Všechno má něco do sebe. Mohou být dva světoví trenéři, jeden je Mourinho, který nikdy nic velkého nehrál a dostal se mezi špičku. Druhý je Guardiola, bývalý skvělý hráč a dostal se tam také. Z Českých poměrů to může být právě třeba Trpišovský, který profi fotbal také nehrál nebo Rada, který ho na ligové úrovni hrál. A úspěšní mohou být oba.

Nyní pracujete v Hlučíně. Tréninkový režim je tam ale jiný než u mládežnických kategorií nebo ve Vítkovicích. Přece jenom nelze například aplikovat tréninkové jednotky do dopoledního času…
Na úrovní třetí ligy tomu tak je, přece jenom se jedná o amatérský fotbal, hráči chodí do práce. Tréninky jsou v podvečer. U mládežnického fotbalu se dalo trénovat hned po škole, nebo i dopoledne, což v MSFL nejde. V tomto je třetí liga hodně náročnou soutěží. Musíte taky vnímat fakt, že je rozdíl trénovat dorostence, který jednak rychleji díky svému mládí regeneruje a po náročném tréninku se vyspí a funguje dál, a fotbalistu, kterému je třicet a na druhý den ráno musí do práce a třeba dělá ještě manuálně. Snažíme se být na hráče maximálně nároční a zároveň si uvědomujeme, že nemůžeme přejít hranu, přes kterou bychom hráče už přetížili.

Co očekáváte od angažmá v Hlučíně? Berete ho jako přestupní stanici do profi fotbalu?
Rád bych byl v Hlučíně déle. Pro trenéra to znamená dva nebo tři roky. Rád bych během té doby, říkám sám za sebe, postoupil do druhé ligy, protože si myslím, že v Hlučíně jsou pro to vytvořené fantastické podmínky. Jednak celkovým zázemím, a také lidmi, kteří pro Hlučínský fotbal pracují.

Je reálné, aby v Hlučíně byla druhá liga?
Reálné je to v tom, že Hlučín v minulosti druhou ligu hrával, takže s tím má město i lidi okolo zkušenost, a myslím si, že by se to mohlo jednou znovu podařit.

Je to i takový vzkaz panu Jančíkovi, majiteli klubu?
Tohle není žádny vzkaz panu Jančíkovi, ale moje osobní, trenérské přání. Nějaká inspirace do budoucna by to ale být mohla.

Kolik hodin denně věnujete fotbalu?
V šest ráno vstávám. Domů se po tréninku dostávám okolo devatenácté hodiny. Večer už dávám fotbal stranou, a to kvůli manželky a dětem. Zažil jsem totiž období, kdy jsem dělal toho tolik, že rodina tím trpěla a to už nechci. Když to shrnu, tak deset hodin denně, včetně víkendu, kde jezdím a sleduju různé zápasy.

Jaký máte osobní cíl?
Záleží, jak to vnímáte. Když se na věci podíváte pohledem nedostatku, budete chtít jít neustále dál, někam se pořád posouvat, dostat se výš. Pokud se podíváte pohledem dostatku, tak si řeknete, hrál jsem nejvýše v Kravařích divizi a v konfrontaci s tím, že jsem trénoval roky ligový dorost v Karviné a Baníku Ostrava bych mohl považovat za úspěch. Také to, že jsem trénoval druhou a třetí ligu mužů, bych mohl vnímat jako úspěch. V podstatě jsem dosáhl jako trenér daleko více, než jsem sám jako hráč vůbec hrál. Mám profesionální licenci z Karlovy Univerzity, kde jsem si vždy přál studovat… Na druhou stranu, každý hráč by měl chtít po sportovní stránce jednou hrát ligu, ligu mistrů a i pro mě jako trenéra je ambicí dostat se co nejvýše.