Neštěmická mládež je známá velkou kvalitou. V čem má navrch oproti jiným klubům?
Máme velkou spádovou oblast. Chodí k nám děti z Neštěmic, Skalky, Vyhlídky, Krásného Března, Mojžíře, Povrlů a Dobětic. Určitě je i výhodou tradice, kterou klub má.

Kde vás naopak tlačí bota?
Nebudeme si lhát, jsou to peníze. Ne na chod klubu, ale na odměny a vzdělávání trenérům. Pokud chci, aby trenér odvedl kvalitní práci na tréninku, musím mu dát vzdělání a ocenit jeho čas. Se zvýšenou kvalitou tréninků se zlepší i samotní hráči.

Na čem teď zrovna pracujete?
Snažím se více spolupracovat s FK Ústí. Osobně se mi to osvědčilo, vodil jsem pár kluků na trénink do Ústí, aby se vzájemně poznali. Výsledkem je zájem o některé z nich. Teď v létě k nám přišel klučina právě z Ústí a okamžitě mi hlásil, že vlastně zná toho a toho, že tedy nepřišel úplně do neznámého prostředí. Pokud dokážeme u mládeže takto spolupracovat, věřím v přínos oběma klubům.

Kdyby se objevila nabídka, třeba právě z FK Ústí, šel byste?
Nabídku jít trénovat do Army mám již několik let a zkrátka tolik peněz nemají (smích). Asi mohu i prozradit, že jsem dostal nedávno nabídku stát se šéftrenérem přípravek. S díky jsem odmítl.

Pracuje právě Arma s mládeží dobře?
Je to jeden z důvodů, proč tam jít nechci. Nejsem si jistý koncepcí, kterou tam mají nastavenou. Navíc nevidím důvod, proč jít z prostředí, kde jsem vyrostl. Netoužím po společnosti, která sice chce dělat kvalitu a místy se jí to i daří, ale kde se dost často mění trenéři a kde obecně atmosféra není ideální. Láká mě spolupráce třeba s panem Lacinou či panem Bechyněm, ale v FK Ústí jsou i lidé, se kterými nechci mít nic společného.

Z každé strany neustále slyšíme, jak je český fotbal špatný a jak za Evropou zaostává. V čem je problém?
Problémem jsou rodiče a vlastně i trenéři. Přijdou na zápas a myslí si, že jejich dítě je ovladač k herní konzoli. Těžko příkazovým systémem naučíme dítě kreativitě. Pak zkrátka nebude nový Tomáš Rosický, ale jen hráči, kteří budou vědět, že zrovna teď musí přihrát do křídla. Neuvidí něco navíc a pak to logicky neudělají.

Pokračujte…
Když jsem četl článek s Karlem Poborským, tak v něm říkal jasně, že fotbal se nenaučil na tréninku, ale venku na plácku. Hrálo se po zemi, všichni útočili, všichni bránili, menší byli pomalejší, tak museli být techničtější. Dneska děti od šesti let hrají na posty a říká se jim, že obránce brání a útočník střílí góly. Dalším problémem je, že jediné hodnocení je výsledek. Místo toho, aby zápasy malých kluků končily 10:8, tak se odkopává balón a je lepší 2:0 vyhrát. K tomu samozřejmě přispíváme my, dospělí, protože my si na dětech honíme svoje ega a my chceme úspěch. Přitom by mělo být podstatné, aby si děti hru užily. Jak mohou dělat naplno něco, z čeho jsou napůl otrávení?

To jde jen hodně těžce. Je nějaká cesta v zahraničí, která se vám zamlouvá?
Vnímám, že nám Evropa strašně utekla. Kdysi jsem slyšel přednášku belgického trenéra, který nám vyprávěl, jak v Belgii mají v mládeži dvě reprezentace na jedné úrovni – první tým je technický, druhý lépe fyzicky vybavený. V každém výběru jsou speciální trenéři, kteří se je snaží zdokonalit v tom, v čem ztrácejí. Na EURO 2016 zase v nějakém rozhovoru vyprávěl Darja Srna, že u nich trenéři na děti nekřičí, nechávají je hrát, dávat góly, ukličkovat se a hlavně – dělat chyby. Když dítě udělá chybu a trenér ho neseřve, ale naopak mu ji vysvětlí, hráč je pak schopen se chyby vyvarovat, aniž by někdo srazil jeho sebevědomí a vzal mu chuť ke hře.

Kdy se v Čechách zaspalo?
My se všichni kochali tím, jak reprezentace šlape, jak vyhráváme a jak jsme měli vyhrát v Portugalsku Evropu. Přestali jsme ale dělat něco pro to, aby to nebylo naposledy. No a 14 let po portugalském šampionátu zjišťujeme, že jsme vlastně průměrný evropský tým a že nemáme špičkové hráče. Nemáme je, protože jsme je prostě nevychovali. Podle mě je ale úplně jedno, co se děje jinde v Evropě. Dokud se na nejvyšších postech, ať celorepublikově či na úrovni krajů a okresů, drží lidé, kteří tam jsou jen proto, aby měli moc a vliv, tak se nic nezmění.